Jak to, že vám to dovolili v práci? – Dovolili i nedovolili. Někdo pracuje jako OSVČ, někdo dostal neplacené volno a někdo zkrátka musel dát výpověď, aby mohl jet. Jasně, tři měsíce je dost, ale kdo říká, že dovolená musí být omezená na zákonem daných 4-5 týdnů v roce? Potřebujete-li víc, stačí se zeptat šéfa a možná budete překvapení, jak snadné to je. Pro začátek je zásadní dovolit tu dovolenou sami sobě…

Na kolik to celé vyšlo? – Markéta s Dzinkim se dopočítali částky 51 345 Kč na osobu včetně víz. My s Kubou jsme utratili o něco víc, ale přesnou sumu neznáme. Během cesty můžete dost ušetřit, ale také prohýřit. Hodně záleží na individuálním přístupu a preferencích - zda budete spíše ochutnávat místní kuchyni nebo sázet na jistotu v podobě zásoby pytlíkaček z domova, zda budete častěji spát v hotelech a nebo na divoko, zda si památky projdete sami, s průvodcem, a nebo vůbec… Výsledná částka se tak může u každého lišit. Za všechny členy výpravy však můžu prohlásit, že jsme nakonec za celou cestu utratili méně, než jsme čekali – a to rozhodně potěší!

Měli jste ponorku? – Ano. A trochu mě překvapilo, že právě tahle otázka patří k těm suverénně nejčastějším… Lidi prostě chtějí drby  Ale k věci – samozřejmě, že jsme se občas nepohodli, vždyť jsme spolu trávili téměř každý den od rána do večera na relativně malém prostoru, leckdy v ne zrovna komfortních podmínkách. Vlastně si ani neumím představit kolektiv, kde by k žádným třenicím v průběhu takovéto cesty nedocházelo. Pokusím se shrnout, co by se mohlo hodit nejen nám, ale i ostatním pro další cesty budoucí… V základním vybavení každého účastníka by neměly chybět respekt a ohleduplnost vůči ostatním (a věcem ostatních), schopnost empatie, pokora a otevřenost. Pokud vám něco vadí nebo vás něco trápí, řekněte to. Nejlépe samozřejmě přímo tomu člověku, kterého se to týká. Pokud to řeknete někomu jinému, snad si trochu ulevíte, ale nic tím nevyřešíte. V případě, že se snažíte vystupovat nekonfliktně a problém si tutlat, vězte, že je to kontraproduktivní – dřív nebo později totiž stejně bouchnete kvůli nějaké malichernosti. Veškeré neshody jdou každopádně stranou, čelí-li skupina problému, který všechny ty ostatní blbosti strčí do kapsy - ať už jde o poruchy na autech, poruchy na lidech nebo třeba teambuildingový útok ožralých Rusů.

Kde jste vlastně spali? – Nejčastěji ve stanech a občas pod širákem, pokud nám to komáři dovolili. Časem už bylo sice komárů méně, ale nacvičená rutina stavění stanů minimálně preventivně (aby se dalo kam schovat, kdyby přece jen přiletěli) nás “zhýčkala“ na stálo. Hotely jsme využívali sporadicky a třeba v Uzbekistánu dokonce povinně – kvůli registracím potřebných pro celníky bylo nutné se některé noci nechat někde ubytovat.

A kde jste se myli? – V řekách, jezerech, mořích… Šampóni, co se sprchují každý den, by asi spokojení nebyli, ale celkově nebylo těžké něco najít, když už byla situace pro nos neúnosná. Za nechátrání našich tělesných schránek patří dík hlavně Markétě, která vždy svědomitě sledovala mapu a monitorovala veškeré vodní toky a plochy po cestě.

A kam jste chodili na záchod?! – Tam, kam to šlo, když bylo potřeba  Vyvoněné splachovací záchody jsme na dlouhou dobu opustili snad ještě někde v Rusku. Většina benzínových pump sice disponuje kadibudkami pro otrlé, lecjaké křoví vám však poskytne daleko lepší útočiště. A vůbec – to, jaký luxus takové křoví nabízí, plně doceníte až v mongolských stepích, kde široko daleko není žádný porost, ba ani kámen či alespoň trs trávy… Říkáte si, že byste to nezvládli? Věřte, že zvládli a úplně hravě!

Báli jste se někdy? – No jéjej. Velkých i malých zvířat, podezřelých zvuků, ostatních řidičů, rozpadajících se cest, věcí reálných i nereálných… Přijde mi ale, že je snadnější čelit strachům za pohybu než stále z jednoho a téhož místa, třeba i z pohodlí domova. Cokoli se nám postavilo do cesty, bylo prostě třeba překonat a jet dál. A protože nic nakonec nebylo tak strašný, málem jsme se přestali bát úplně… Ale ani to není ideální, jak nás hned vzápětí naučili na Kavkaze.

Byli jste nemocní? – Nějaká ta cestovatelská nevolnost se nám samozřejmě nevyhnula, ale nešlo o nic hrozného. Z našich svědomitě naditých lékárniček jsme tak nakonec využili jen Ercefuryl na průjem a sem tam Betadine. Také jsme se před cestou nechali očkovat – doporučuje se břišní tyfus, žloutenky a vzteklina. Já jsem šla místo vztekliny trapně na encefalitidu… Klíště jsem sice za celou dobu neviděla ani jedno, zato psů všude pobíhalo habaděj, naštěstí bez vztekliny 

Kde se vám líbilo nejvíc? – Nádherný byl Kyrgyzstán a také Gruzie… A Mongolsko a Tádžikistán… V každé zemi se dá objevit něco zajímavého!

A kam pojedete příště? – Myslím, že máme na nějakou dobu nacestováno. Ale říkali jsme si, že možná na Mácháč…

Také se často ptáte, zda bude nějaké promítání… Těžko říct, zatím totiž nemáme ještě ani vytříděné fotky. Návrat do reality se nám snad víceméně daří, ale jde to pomalu… a nebo všechno ostatní jde moc rychle, kdo ví. Kdyby se nám náhodou nepodařilo nic uspořádat, tak se na nás nezlobte. Nejlepší stejně bude, když vyrazíte na vlastní pěst a zažijete si to sami. Žigulem, trabantem, maluchem, škodovkou, vytuněným obytňákem, na kole, stopem či pěšky… Nedokázali jsme nic světoborného, podobných cestovatelů všech věkových kategorií jsme potkali spoustu! I vy můžete, stačí si to (sobě) dovolit ;)

Závěrem moc děkujeme za kladné ohlasy na tento blog, jsme moc rádi, že jsme vás jeho prostřednictvím mohli pobavit, potěšit a možná i inspirovat. A pokud někdo dočetl až sem, klobouk dolů, opravdu si toho vážíme! Díky a zlomte BA3!

28.5. Litva

* roztavené pouzdro pojistky sahary (“ftulka ochranitela”) + čidlo v chladiči stále sepnuté. Po přemostění pojistky stále větrá. Odpojení čidla a spínání sahary spínačem z kabiny.

1.6. Monino

* výměna rozbitého světla (Sklo pravého dálkového světla vypadlo v Moskvě a následně jsme ho ještě rozjeli)

* výměna čidla spínání sahary

6.6. kdoví kde u bříz v Rusku

* seřízení benzínové pumpy (podložka z kartonu)

12.6. Irkutsk a okolí

* dotažení benzínové pumpy - tekla, později výměna

14.6. za Bajkalem

* nový regulátor napětí, ale stále dobíjí málo

15.6. Ulan-Ude

* nový akumulátor, znatelné zlepšení dobíjení, ale stále to není ono (stará baterka silně topila)

19.6. Vodopády Orchon (Mongolsko)

* čidlo sahary neustálé sepnuté, odpojení čidla a jede se na spínač, večer výměna čidla

* přepalování pojistky sahary, vyčištění komutátoru elektromotoru sahary, dál ok

21.6. Terkhiin Tsagaan lake

* předstih a odtrh

22.6. kdesi u Zavkhanu

* rovnání ochranných lyžin olejové vany

23.6. hory před Tesem

* výměna trysky 1. stupně karburátoru za menší kvůli nadmořské výšce (ze 125 na 120)

1.7. Ulagan

* šínomontáž - oprava protektoru historického zimního protektoru píchlého na PZ kole u Terkhiin Tsagaan lake

4.7. Poblíž Ulaganu

* výměna zadních tlumičů

6.7. před Rubcovskem (Rusko)

* dotažení dílů zavěšení zadní nápravy

* výměna motorového oleje a filtru oleje a vzduchu

9.7. kdesi v Kazachstánu

* Výměna zadních tlumičů, nové už stihly odejít

13.7. Sedm býků (Kyrgyzstán)

* odtrh, vzdálenost elektrod svíček, předstih

18.7. Oš

* šínomontáž - darování Brillantu píchlého u Song-kol lake modrýmu, zjištění šišatosti zbývajícího Brillantu, auto přezuto kompletně na Globaly

22.7. před Chorogem (Tádžikistán)

* zjištění prasklé PP pružiny (přidané namáhání na ohyb díky omotání prvních závitů PP pružiny hadicí kvůli zvýšení světlé výšky); odstranění omotávky na LP kole

* výměna předních tlumičů

* zalepení zrezlého PP dorazu za pomoci epoxidů a špalků dřeva. Od Uralu se postupně hroutil)

26.7. Dušanbe (servis)

* výměna na tři kusy prasklé PP pružiny, silentbloky PP dolního ramena a silentbloku stabilizátoru, dotažení LP ložiska

* totální vybití baterky, prohození baterií s modrým

27.7. u Pendžikentu

* proražená LP pneu - oprava večer opravnou sadou na bezdušáky

* místy vyskakuje 4. při brzdění motorem

30-31.7. Samarkand (Uzbekistán)

* výměna uhlíků alternátoru, vyčištění kontaktů špatného zemnění budícího vynutí.

* seřízení ventilů a dopnutí rozvodů

* výměna palivové trysky zpět na 125 (nižší nadmořská výška)

* oprava zablokovaného teleskopu pull-downu sytiče

6-7.8. Atyrau (Kazachstán)

* dotažení klínového řemene, praská LP pružina, ráno i PZ pružina

8.8. Astrachaň (Rusko)

* výměna LP pružiny a kulových čepů; prasklé poslední závity obou zadních pružin

9.8. neznámá obec v Dagestánu

* výměna zadních pružin, pravá byla na 5 kusů

18.8. Ušguli (Gruzie)

* oprava unikajícího PZ kola soupravou na opravu bezdušáků

20.8. Svaneti 

* rozpojení výfuku o kameny a následné připojení rukama, mnohé šrámy na karoserii

21.8. Batumi

* nákup 2 jetých zimáků - 1 Global zešišatěl

* výměna filtru vzduchu

22.8. u hranic s Gruzii (Turecko)

* výměna vodní pumpy po totální destrukci staré

23.8. za Istanbulem

* dotažení převodky řízení a tisícihranu hřídele volantu

24.8. Thessaloniki (Řecko)

* odtrh, předstih, vzdálenost elektrod svíček, částečné čištění karburátoru

26.8. před Tiranou

* při brzdění motorem vyskakuje dvojka - až do Prahy

Změny v seřízení způsobené nestandardními podmínkami (obě auta)

* menší tryska 1. stupně karburátoru ve větších nadmořských výškách

* seřizovaní volnoběhu a základního předstihu dle nadmořské výšky (standard cca 0°, na Pamíru cca 10°před horní úvratí a v Uzbekistánu na 80 oktanů více jak 20° za horní úvratí...)

 Šínomontáže

1.              Rusko (někde ve vesnici před Irkutskem)

2.              Ulan-Ude (Rusko)

3.              Rubcovsk (Rusko)

4.              Oš (Kyrgyzstán)

5.              Dušanbe (Tádžikistán)

6.              Beyneu (Kazachstán)

7.              Tbilisi (Gruzie) – při první návštěvě nákup šíny, při druhé výměna

8.              Kutaisi (Gruzie)

9.              Rijeka (Chorvatsko)

Opravy, údržba

–               Togliatti (Rusko): seřízení ventilů

–               Rusko a dále po celé cestě: zapalování, dotahování ložisek, odkalování reduktoru, výměna pojistek

–               Ulan-Ude (Rusko): výměna poloosy (levá strana)

–               Tsetserleg (Mogolsko): náhrada spínače větráku kabelem (spínání ručně u řidiče)

–               Ongudaj (Altaj): výměna poloosy (levá strana)

–               před Rubcovskem (Rusko): výměna oleje a oleje v diferáku, výměna filtrů (vzduchový a olejový)

–               Semej (Kazachstán): výměna ložiska rozdělovače

–               Samarkand (Uzbekistán): seřízení ventilů, výměna O-kroužků v karburátoru, výměna vzduchového filtru

–               Atyrau (Kazachstán): výměna čidla spínače větráku (konečně)

–               Astracháň (Rusko): výměna zadních tlumičů

–               Tbilisi (Gruzie): výměna výfukového ventilu a seřízení

–               sedlo před Omalem (Gruzie): seřízení ventilů, odpojení kohoutu topení (tekl spolujezdci na nohy a do mobilu), výměna čidla spínače větráku (zase)

–               Istanbul (Turecko): podložení motoru klíčem (opíral se o lyžiny)

–               někde před Tiranou (Albánie): výměna vzduchového filtru

–              
Thessaloniki (Řecko): výměna kulového
čepu řízení na levém předním kole (pravý chce taky)

Konečně se blížíme k nápisu „Czech Republic“ a na rozdíl od předchozích hranic, kterých bychom si bez uvítacích sms snad ani nevšimli, tady stojí hlídka v reflexních vestách. Prý tu tak stojí už půl roku a kontroluje, zda nepřijíždějí uprchlíci, které jsme za celou cestu nikde neviděli... ,,Našinci?“ táže se příslušník s knírem. Pokyvujeme a po dlouhé době vjíždíme do vlasti. Na benzínce si nějak nemůžeme zvyknout, že všem rozumíme a že tu bez potíží fungují platební karty, ale ve Slověnicích už se chytáme a objednáváme z menu úplnou hostinu – nechyběly kotlety, výpečky, svíčková, ba ani knedlíčková polévka a borůvkové lívance. A samozřejmě pivo. Na večer zajíždíme na louku postavit stany a po vytrávení se odebíráme zpátky do hospody, kde pokračujeme v konzumaci piva a přidáváme zelenou.

Druhá tragédie dne přichází v podobě zjištění, že hospoda má zítra mimořádně zavřeno, neboť kuchaři jsou pryč. Láme nám to srdce a na oběd si musíme hledat adekvátní náhradu, ačkoli pochybujeme, že něco podobného hospodě ve Slověnicích existuje. My už si ale nějak poradíme a po jídle dle plánu vyrazíme na Prahu. Tímto zároveň potvrzujeme, že vše dříve dohodnuté platí a těšíme se na brzkou shledanou!
 

Jak už to tak bývá, po cestě nahoru přichází i cesta dolů. Vyskakující dvojka nedovoluje červenému brzdit motorem, a tak už za třetí zatáčkou zastavujeme a chladíme brzdy, jejichž smradem oblažujeme dlouhou kolonu, která se za námi během krátké jízdy vytvořila. Míjíme všeříkající značku s nápisem ''Brakes ok?'' a dle pachu linoucího se okolo zjišťujeme, že v tom nejsme sami. Jedeme na jedničku a brzdíme raději motorem, což červený pro změnu doplňuje velkolepými kouřovými efekty.

Kvečeru přijíždíme do Kaprunu, kde máme vyhlídnutý kemp. Už skončily časy spaní na divoko – každý kousek rovného pozemku někomu patří a ani čůrat do křoví se tu nemůže. I tady jsme ale potkali krávy na silnici, které dočasně ucpaly tunel. A není divu, rakouské krávy jsou obrovské a mají svaly jako Schwarzenegger. Kemp má bazén a nakonec není ani moc předražený na to, v jaké jsme destinaci. Kaprun se v předchozích letech stal oblíbeným zejména mezi arabskými návštěvníky. Prý sem jednou na dovolenou přijel jakýsi bohatý Arab a hrozně se mu tady líbilo. Doma o tom všem řekl a od té doby se tu procházejí ženy. Snad aby se to vyrovnalo, potkáváme tu i ortodoxní Židy, nicméně vedle nás v kempu pro socky (pokoj v hotelu vyjde na nějakých 80 EUR) jsou jen Holanďané. Nikdo nás nepřichází přivítat, sníst nám jídlo nebo nás naopak pozvat na své. Je to divný...

Pokračujeme dál směrem na Trieste, ale napřed je třeba otestovat také chorvatskou šinomontáž neboli gumiservis. Zatímco Dzinki dohlíží na lepení duše, my ostatní navštěvujeme Lidl a s vizáží bezdomovců obhlížíme nabídku oblečení. Kuba si pořídil dvě nová trička a Máťa šatičky. Šatník zbytku výpravy zůstal bohužel neobnoven a módní policii by momentálně nepotěšil.

V Itálii testujeme, zda mají pizzu a nelžou jako Turci s kebabem. Mají, ale peče se až od 18:30, tak na to pozor. Jeden pizzař, co nevypadal jako rodilý Ital, se nad námi ale slitoval a pizzu nám upekl už o hodinu dříve. Na spaní míříme do Vajontu, místa, kde člověk prohrál boj s živly. Vajont měla být největší přehrada na světě, která se stavěla v 60. letech. Přestože hrozilo podmáčení hory, velkolepé plány se plnily, stejně jako vodní nádrž. Hora skutečně nevydržela a její část se sesunula do ještě nenapuštěné přehrady. Vzniklá vlna spláchla část vesnice Longarone a během několika vteřin zabila téměř 2000 lidí... Stanujeme na sesunuté části hory a nejsme zdaleka jediní, jezdí sem dost turistů a také horolezců.

Samozřejmě počítáme s Markéty maminkou, ale moc rádi uvidíme i všechny další maminky a tatínky, bratříčky a sestřičky, dědečky, babičky a jiné příbuzné, kamarády a ostatní známé i neznámé. Slibujeme, že se na tuto slavnostní příležitost řádně vymydlíme (v rybníce ve Slověnicích) a pokusíme se najít nějaké nepotrhané oblečení, abyste nás vůbec poznali. Kdo bude chtít, může si s námi projet finální část výpravy a přidat se do jízdy Prahou. Průvod alegorických vozů bude posléze rozpuštěn na Letňanech.

Sledujte blog, nejpozději v pátek dopoledne se ještě ozveme! Zatím ahoj. Zlom BA3!

Kocháme se Dubrovníkem alespoň z dálky, protože den se už krátí. Hranice s Bosnou a Hercegovinou jsou až nečekaně pohodové. Na bosenské straně nás posílají dál, přestože před námi stojí ještě čtyři auta, a nikdo nechce vidět naše pasy. Nevěříme tomu a zajíždíme ke straně v očekávání zevrubnější kontroly kufru a dalších prostor. Neděje se vůbec nic, a tak se jde Dzinki raději zeptat. Opravdu máme jet.

Průjezd hladký jako silnice, po které jedeme, nečekaně narušuje defekt modrého žigula. Duše lepená v Tbilisi, co vydržela sotva pár kilometrů, aby ji znovu lepili šinomontážníci v Kutaisi, to definitivně zabalila. Tak nevíme, kde soudruzi z Gruzie udělali chybu... Ke spánku se ukládáme v národním parku u delty řeky Neretvy. Je tu mimořádně písek, i když moře sahá pěkný kus jen po kotníky. Jsou tu kiteři a slacklajna a asi sem jezdí dost Čechů, protože ráno se nás místní údržbář ptá, zda máme marihuanu, když jsme z Čech. Zašli jsme i do báru na travaricu a pivo za dvě ojra. Dzinki s Máťou si jako slušivý doplněk na párty přinesli ještě kotlík plný čočky, což hezky ladilo s Dzinkiho šerpou vypocenou od pásu. Dzinki už má mimochodem všechna trička se šerpou, jen občas s křížem, sedí-li na místě spolujezdce. Ale abych byla fér, dost použitě vypadáme úplně všichni:)

Další den vyrážíme podél řek Celtiny a Zrmanji, ale můžeme si je maximálně tak představovat, protože přes stromy nejsou ze silnice vůbec vidět. Celkově přejíždíme spoustu vyschlých koryt, až se bojíme, že žádnou Zrmanju, alias Vinnetouovu řeku, vůbec nenajdeme. Ale podařilo se, našli jsme si krásné místo s šíleně ledovou vodou, ze které kotníky znecitlivěly už po pár vteřinách. Na večer vyjíždíme na vrchol Plješavice, kde prolézáme opuštěný vojenský prostor na rozhraní Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Hora je vysoká zhruba 1600 m n. m. a je tu hrozná kosa, takže po dlouhé době vytahujeme teplé oblečení zahrabané kdesi na dně batohů.

Třetí den se opět dělíme dle preferencí. Dzinki, Bordel, Václav a Kořen vyrážejí prozkoumat opuštěné letiště v Bihači, kde si při prchání před domnělou policejní hlídkou Dzinki zvrtl kotník a ostatní dotrhali trenky/šortky – a že to jsou solidní veletrhy! Já s Kubou (a s dalším milionem lidí) jsme za nehorázné vstupné vyrazili na turistické Plitvičky, zatímco se Máťa, která už Plitvičky viděla dvakrát, vydala na sólo výpravu za houbami. Našla ale jen cosi podobné hřibu satanovi, takže smaženice nebude. Odpoledne jsme se všichni setkali u Plitviček a vydali se na ostrov Krk za Architektem/Jakubem a jeho těhotnou přítelkyní Gabrielou. To, že je těhotná, je důležité, neboť mužská část výpravy již několik dní rokuje nad tím, jak má teď asi velká prsa. Čili pokud jste si doteď mysleli, že tady vedeme filozofické debaty o smyslu existence lidstva, tak už si to myslet nemusíte :) Najít Architektojc na Krku byl docela oříšek, navíc nás cestou mírně zdržela partička nalitých Rusů, kteří nám plynulou němčinou oznamovali, že jsme přijeli „rusiše mašinou“ a oni že jsou taky z Russlandu a jali se s námi nadšeně fotit.

Konečně se zadařilo a u pláže se vítáme s Jakubem a Gabrielou. Byli asi připraveni na leccos, ale naší vizáží a odérem jsou i tak viditelně zaraženi. Nám už to tak ani nepřijde, jsme v tom denně... Nevadí, odmašťujeme se v moři a drhneme se pod plážovou sprchou, až jsme zase za fešáky, i když čisté či alespoň nepotrhané oblečení už z nás má málokdo. Společně vyrážíme na vínečko a mořské plody. Spát budeme na pláži, která je tu na to jak dělaná!

Někdo nám říkal, že Černá Hora prý není tak turistická jako Chorvatsko. Tak nevíme, kde byli... Je tu halda Němců, Italů, Švýcarů, Srbů a Bosňáků. A asi si dokážete představit, že žigulem sem nikdo z nich nejezdí. Udiveně na nás zírají a fotí si nás ajfounama ze svých klimatizovaných bouráků. Jakási místní paní oceňuje, že na rozdíl od nich máme koule – tímhle dojet z Čech až sem. A to ještě netuší, jakou jsme to vzali oklikou... Zajíždíme mezi obce Bar a Budva do lesíka nad pláží. Auta na noc odjedou a budeme tu mít hezký plácek, pár odpadků a použitých kondomů už snad nějak přežijeme. Rozcházíme se dle libosti na koupání či večeři (doporučujeme dobrotu s krásným názvem leskovačka muckalica) a dream team ještě ten den přichází s objevem, že ta príma pláž je nějak podezřele bez žen... A že do toho našeho lesíka se během noci zajíždějí muchlovat pánové. Nu co, aspoň se s Máťou nemáme čeho bát.

A je to tu, konečně vjíždíme do Evropské Unie! Zvláštní pocit po tak dlouhé době. Tady už to důvěrně známe, tady jsme v bezpečí a třídí se tu odpad (aspoň trošku). Míjíme ještě posledního tureckého celníka, co způsobně stojí vedle své budky a mává nám na rozloučenou. Opodál je už budka řecká. Celník stojí uvnitř, kouká zřejmě do mobilu a zcela ignoruje, co se děje kolem. Pro sichr tu má ještě kolegu se samopalem, co stojí ve stínu a s nepřítomným výrazem si okusuje nehty, přičemž dění kolem ignoruje snad ještě víc, než ten první. Na řeckém přechodu ukazujeme pasy a procházíme pro nás už nezvykle neformální kontrolou. Vysmátý celník se ptá, zda máme něco k proclení: ,,Alkohol, cigarety... Heroin...?“ Také se smějeme a kroutíme hlavami. ,,Vy lžete!“ řehtá se celník a mává, ať jedeme.

Míříme rovnou k moři a po cestě zastavujeme na vynikající gyros. Kempíme na krásné pláži vedle letních domů místních zbohatlíků. Nikdo nás neruší a nikomu nevadíme. Je tu hromádka suti a odpadu, ze kterého recyklujeme bednu jako stoleček a záchodovou mísu jako židličku. Idylka.

Jedeme si pěkně po pobřeží po nejlepších silnicích za celou cestu. Zdržela nás pouze výměna vodní pumpy v červeném, ale naštěstí nás tato potřeba zastavila nedaleko pláže a stánku s köfte. Nicméně kebab stále nikde... Jsou tu totiž samé snobácké restaurace ve snobáckých městech, která plynule přecházejí jedno v druhé a všechna vypadají úplně stejně. Naštěstí se to blíže k Samsunu pozvolna mění a dokonce i řidiči z okolních aut s námi začínají komunikovat nebo aspoň ukazovat palec nahoru, což nám zvedá náladu hlavně při častém čekání na ne zrovna ideálně načasovaných semaforech. Všude visí turecké vlajky, tak nevíme, zda zrovna něco slaví, nebo je to normální stav. Billboardů s Erdoganem je tu také hodně, možná až moc... Jinak je nám tu už ale docela příjemně, akorát ten kebab prostě nikde nemají, a tak si pomalu začínáme myslet, že turecký kebab možná vůbec není turecký a někdo si to prostě jen vymyslel. Zato je tu všude záplava lískových oříšků, zřejmě pod označením „findik“, ale jistě to nevíme. Sice se tu na rozdíl od zakroucených gruzínských klikyháků píše latinkou, ale nechytáme se ani trochu...

Za Samsunem to stáčíme k řece a hledáme odlehlý plácek na stany. Zrovna když zajíždíme na jeden vážně pěkný, Kuba slyší střelbu. My ostatní neslyšíme nic a nechce se nám tomu věřit. Dvě auta se objevují na louce, projíždějí okolo a naši přítomnost zcela ignorují. Přesto se pro klid duše přesouváme na jiný plácek, abychom po pár metrech uslyšeli zvuk, o kterém již nelze pochybovat. Nevíme, jak zní kalašnikov, ale tipujeme, že přesně takhle... Co teď? Už je tma a ve hře jsou tři varianty – vecpat se k někomu na zahradu, jet přes noc nebo zdlouhavě hledat hotel. Napřed zkoušíme první možnost, postáváme za hradbou domu, který jsme si vyhlídli a do rozsvícených oken opatrně voláme „hello, hello“. Vykukují ženy a děti, muž tu není žádný. Možná zrovna jezdí autem po okolí a střílí do vzduchu... Paní v šátku neumí ani rusky ani anglicky a turecky nám zřejmě vysvětluje, že na kempování je to super u řeky, ale u nich rozhodně ne. Nedivíme se jí. Představte si, že k vám za tmy přijedou dva naložené žiguly a sedm lidí, co mluví naprosto nesrozumitelnou řečí a posunky naznačují, že chtějí spát u vás na zahradě... Dáváme tomu ale ještě šanci a tutéž taktiku uplatňujeme o dům dál. Modrý vjíždí rovnou na dvůr, červeného necháváme u silnice, kde nám do obličeje baterkou svítí stařičký pán, co odpovídá, že rusky umí, nicméně od té chvíle na nás mluví už jen turecky. Jde s námi za modrým na dvůr ke dvěma domům, ze kterých vylézá několik mužů, žen a dětí. Přesný počet neznáme, je jich prostě moc. Rozjíždíme pantomimu a muži se celkem rychle chytají. Vypadají, že proti našemu plánu nic nemají, jenže hlavní slovo tu mají ženy a ty se na nás moc netváří. Jazyková bariéra nás limituje v okouzlování potenciálních hostitelů, a tak jeden z mužů bere telefon a volá dceři do Istanbulu. Dcera umí výborně anglicky a Dzinki jí podrobně popisuje naši situaci. Nakonec nás berou na milost. Bordel vytahuje astracháňské tenisáky, které jsme do těch pružin samozřejmě nedali, a rozdává je dětem a manželkám, čímž získáváme kladné body a zahajujeme barterovou výměnu. Jeden z pánů sahá po koštěti a umetává plácek, na kterém budeme spát. Přináší dokonce i velkou plachtu pod karimatky, ayran, jablka a chléb. Kontrujeme nálepkami a nafukovacími balónky. Paní s dětmi neustále přinášejí kukuřice opečené na ohni a hromadu lískových oříšků. Malý klučina dotáhl svůj podomácku vyrobený vozík, na kterém nás po jednom i po dvou vozí z kopečka a těsně před zdí protějšího domu zastavuje, i když netušíme jak, protože žádné brzdy nevidíme. Je to super! Už jim nemáme co dát, ale dostáváme ještě pravý turecký čaj a batole, kterého se ujímá Kuba. Nastokrát děkujeme, a i když domácí až do noci sedí kolem ohně, zalézáme spát, aby už nám hlavně nic nenosili.