10.8. --- Sbohem Rusko, ahoj Gruzie!

Vysvětlujeme
příslušníkům, co se stalo. Berou nás do svého přístřešku,
přinášejí minerálku, meloun a čokolády. Máme prý počkat na
policisty z jiného rajónu a pak bude i doktor. Do nemocnice ale bez
policie nemůžeme. Mezičas využíváme ke sčítání škod: akční
hrdina večera Václav to s natrženým rtem, monoklem a pohmožděným
prstem odnesl nejvíc; Bordel má roztržené tričko Chopok, nicméně
dál ho nosí alespoň přes mikinu; ztratili jsme tyčku od stanu
Jurek; stanové kolíky; obal od tyček a Markétiny hodinky. Dále
po nás na místě zůstala jedna špatná autobaterie a máme urvané
levé zrcátko. Žigul je naštěstí geniální auto, a tak jsme jen
přendali pravé zrcátko doleva, kde je víc potřeba. Jinak jsme
všichni v pořádku, i když trochu otřesení. Jak říká Dzinki,
zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je intenzivní...
Intenzivní to bylo možná až moc, na druhou stranu po celkem
měsíčním cestování Ruskem nám až tahle poslední noc doplnila
kompletní skládačku obrazu země.

Během čekání policisté dál zastavují a kontrolují auta. Jeden z řidičů, anglicky mluvící mladý muž, je hluboce zarmoucen naším příběhem a jen tak nám dává 2000 rublů. Po dvou hodinách konečně přijíždí hlídka, na kterou jsme čekali. Rovnou nám oznamují, že pokud to budeme chtít nějak oficiálně zapsat, bude to trvat hrozně moc dlouho a to se nám určitě nikomu nechce (hlavně teda jim). Sedáme do aut a následujeme je do nemocnice. Ošetření je profesionální, Václav dostává jeden steh na ret, oči a prst sice nevypadají nejlíp, ale zahojí se bez potíží samy. Zhruba v půl čtvrté ráno přijížídíme na stanici. Máme v plánu vyřídit papírování a se svítáním vyrazit rovnou na hranice, abychom předešli dlouhému čekání ve frontě. Zase je ve hře rozhodování, zda sepisovat nebo nesepisovat. Příslušník nakonec volí kompromis – sepsat, ale krátkou verzi. Markéta z nás umí nejlíp rusky, a tak má jedinečnou možnost přímo v kanceláři sledovat, jak to v praxi vypadá, zatímco my ostatní čekáme na chodbě. Policista musí Markétinu i Václavovu výpověď sepsat ručně a pak ještě na počítači, přičemž obě výpovědi si musí ještě sám vymyslet. No dřina, co vám budeme povídat. Finální verze oficiálního popisu události zní nakonec nějak takto: Postavili jsme si stany a šli si lehnout. Václav se šel ve tmě projít, když v tom jsme uslyšeli křik. Ten nešika totiž ve tmě zakopl a upadl na malý kamínek, o který si rozsekl ret. Když nás pak zastavila policejní hlídka při náhodné kontrole, podivila se, co se mu stalo a duchapřítomně nás odvezla na pohotovost.

Je asi sedm ráno a my pořád ještě sedíme na chodbě policejní stanice. Tady už jsme nedostali ani ten meloun. Máme všeho plný kecky a dávno jsme měli být na hranicích. Konečně přichází policista spisovatel a oznamuje nám, že tu musíme sedět až do devíti, dokud nepřijde velitel, aby se podíval na Václava a my mu mohli říct, že upadl na kamínek. To se nám samozřejmě vůbec nechce, ale nemáme moc na výběr, protože naše pasy má teď příslušník na vrátnici, který je zdlouhavě skenuje. Shromažďujeme se u okna a děláme na něj psí oči, což nepomáhá, protože předpis je předpis. Další kámen úrazu přichází, když je třeba náš několikastránkový protokol sešít sešívačkou. Sponka ne a ne pobrat všechny papíry a příslušník trpělivě jednu za druhou vyndavá a znovu zkouší. Přicházejí na nás mdloby... Příslušník spisovatel nás tu naštěstí nechce zbytečně držet a snaží se dovolat veliteli. Už při sepisování výpovědi, kterou si sice vymyslel, ale slyšel i tu pravou verzi, projevoval zděšení nad tím, co se nám stalo a bylo znát, že ho to upřímně a lidsky mrzí.

Konečně v půl osmé opouštíme stanici. Na hranice to není daleko, ale fronta už tu stojí řádná. Formality na přechodu nicméně netrvají dlouho, a tak můžeme konečně opustit Rusko a přesunout se do druhé fronty čekající na gruzínskou stranu. Strejdové od řeky včera říkali, že se tu bude hodně předbíhat a měli pravdu. Není to naštěstí tak hrozné, předbíhají jen řidiči SUV, se kterými se evidentně není zvykem dohadovat. Stejně na to už ani nemáme sil, a tak spolu s ostatními plebejci jen trpělivě sedíme v našich autech pro chudé. Fronta z Ruska do Gruzie jde naštěstí mnohem rychleji než ta v protisměru, a tak brzy projíždíme pasovou kontrolou. Posádka modrého mezitím zmizela a teď se vrací s tím, že nás čeká výslech prý kvůli situaci v Sýrii. S Kubou a Václavem se rychle radíme, zda přednést pravdu či trapnou historku s kamínkem. Hned první otázka míří dle očekávání na Václavův obličej. Nezapíráme a i celník se rozhořčuje s tím, že je sice v pořádku, když se místní mlátí mezi sebou, ale tahat do toho hosty je zavrženíhodné. Takovým lidem prý ruce zpřerážet a kdyby tam byl s námi, sám by to udělal. Kašle na Sýrii a na nic dalšího se nás už neptá.

Hurá, jsme v Gruzii! Vypadá to tu najednou hrozně moc turisticky a nám to vůbec nevadí - jsme rádi, že Rusko máme za sebou. Kousek od hranic zastavujeme u skály opracované minerálním pramenem, který po ní po celé šíři stéká. Povrch skály se zdá být hladký jako sklo, ale přitom neklouže. Ještě nikdy jsme nic takového neviděli a máme radost z něčeho konečně pozitivního stejně jako z šašliku na vyhlídce, na které nám pořád někdo nabízí paragliding. Dojíždíme do Tbilisi a pátráme po hostelu, který nám doporučovali strejdové od řeky. Už je tma a jsme utahaní jak koťata. Markéta se ptá na cestu policistů v Octavii, kteří ochotně vyrážejí před nás, aby nás dovedli na místo. Dnes tak již podruhé jedeme s policejním doprovodem... V ulici Chavchavaza jsme hostel od strejdů nenašli, zato za námi přišel náhodný pán sedící kousek od nás na chodníku. Má taky hostel za férovou cenu, energicky nás bere k sobě domů, ukazuje nám kouzelný dům, kde si navíc můžeme pohodlně zaparkovat auta – není co řešit. Spokojeně usínáme mezi čtyřmi stěnami a těšíme se na lepší zítřky...