11.8. - 12.8. --- Tbilisi

Ráno
si užíváme vynikající snídani a gruzínskou kávu od sympatické
paní domácí. Dzinki s Markétou odjíždějí do servisu nechat
opravit výfukový ventil a pan domácí se nabízí, že je tam
dovede. Dokonce tam s nimi i celou dobu čeká, přestože oprava
trvá pět hodin a jeho přítomnost není vůbec nutná. My ostatní
zatím na dvoře vyklízíme červeného a připravujeme se na
příjezd Kořena, sedmého člena expedice.

Tbilisi je krásné město, pro mnohé z nás dokonce nejhezčí ze všech, která jsme na cestě viděli. S opravami domů si tu hlavy příliš nelámou, což spolu s vydlážděnými zakroucenými silničkami v centru města utváří kouzelnou atmosféru. S Kubou navštěvujeme kostel Mamadaviti, kde bělovlasý malíř s plnovousem maluje na zeď postavu světce. Uvnitř celého kostela je postavené lešení až po střechu. Za 2-3 roky tu všude budou podobizny včetně svaté Ludmily, které tento usměvavý pán, co má rád Prahu, svépomocí vymaluje. V kasičce necháváme skromný příspěvek a doufáme, že to někdy uvidíme hotové. Kousek nad kostelem ční hora se zábavním parkem Mtatsminda, kam je možné vyjet lanovkou a kochat se výhledem na gruzínskou metropoli. Všude možně vlají vlajky Gruzie a z místních lidí čiší národní hrdost. Konečně se někde můžeme dorozumět anglicky, i když ruština zejména u starší generace pořád ještě vede. Jenže stejně jako celé Rusko ji tu nikdo moc nemusí... A kdyby to náhodou nebylo dostatečně jasné, mají tu ulici George W. Bushe, na kterou upozorňuje velký billboard s mávajícím americkým prezidentem. Také místní policisty vymódili ve fešáckém americkém stylu, což vypadá mnohem líp než směšné sovětské čepice obřích rozměrů.

Kořen měl přiletět někdy kolem půlnoci, ale zrušili mu let z Prahy na Ukrajinu, čímž se jeho přílet posouvá až na půl čtvrtou ráno. Naštěstí byl pro tento případ pojištěn, čili jen nevyspání mírně přidělává vrásky. Po první společné snídani se chystáme na procházku městem, jenže jsme zadrženi na dvoře. Dva pánové jen v trenkách sedí u stolečku a popíjejí čaču, místní pálenku z vína. Všichni jsme zváni a není radno nepít. Panáky zajídáme chlebem a salámem a přitom řešíme samá důležitá témata, třeba jak se všichni jmenujeme. Jeden z pánů si nastalý zmatek zjednodušuje tím, že všechny oslovuje ''Auto''. Spolubydlící Polák, který prodává gruzínské víno do Číny, se také přidává a shoduje se s oběma pány, že už se nikdo nedozví, kdo vlastně vyprovokoval roztržku o Jižní Osetii. Do politického zákulisí nikdo nevidí, ale podíl Gruzie a Ruska prý bude tak 50:50... Už je pozdní odpoledne, když se nám konečně daří vyvléknout se z místní pohostinnosti. Ještě že tu zůstáváme i zítra!

Poslední den v Tbilisi využíváme každý po svém, nakupujeme výborné místní víno, objevujeme krásy města a shodujeme se, že to dost možná není naposledy. Návštěvu rozhodně doporučujeme!