15.8. --- Horní Omalo

Dnes
je na programu pěší výstup do Horního Omala a návštěva hradu
na kopci. Auta i stany necháváme bez dozoru na tábořišti - vůči
místním máme plnou důvěru. Ještě před hradem je kopeček s
nápisem ''Svaté místo'' a obrázkem znázorňujícím, že
dospělým ženám vstup zakázán. Také před hradem jsou obdobné
cedule, ale podle návštěvnic, co už se nahoře nakrucují na
selfíčka, je snad není třeba brát vážně. Seshora je nádherný
výhled na okolní kopce a vesnici pod námi. Vytahujeme svačiny,
když si kluci všímají bordó Toyoty dole na cestě. Dzinki fotí
řidiče, zoomuje fotku a potvrzuje, že je to opravdu Nicolas! Vyrážíme za ním do guesthousu s nápisem Vegetarian Food, který
jsme si vyhlédli už po cestě nahoru, i když po včerejšku
cedulím nevěříme. Nicolas na nás chvíli zaraženě kouká a
natahuje ruku, aby se nám představil. Po pár vteřinách se mu ale
po tváří rozlévá úsměv, když mu dochází, že už nás
vlastně zná. Směje se na celé kolo a nechápe, že jsme to fakt
zvládli. Sedáme ke stolu, kam nám dvě usměvavé mladé Polky, co
mají guesthouse pod palcem, přinášejí výborný bylinkový čaj
a skvělé jídlo. Od vedlejšího stolu nás pozoruje gruzínská
rodina, pro kterou jsme stejná atrakce jako pro Uzbeky v Samarkandu,
kteří se tam s námi pořád chtěli fotit. Gruzínský přístup
je však o něco méně formální – tři objemné tetky se
vmačkávají kolem mě tak, že málem nemůžu dýchat, na
několikrát se fotíme a než se rozkoukávám, tetky rozjařeně
mizí hlaholíce cosi o facebooku. Nadšeni vynikající svačinkou
si s Polkami domlouváme večeři a s Nicolasem posezení u vína.
Přecpáni k prasknutí jsme rádi, že ke stanům to máme z kopce.
Zatímco jsme byli pryč, zakempila kousek od našich stanů
gruzínská rodina. Paní za námi přichází s pozváním na
šašlik. Jsme ale fakt šíleně přežraní, a tak s díky odmítáme. Paní se ale nevzdává, přináší šašliky, chléb,
tašku se zeleninou, půllitr koňaku a zbytek vína s tím, že
třeba budeme mít hlad později... Vyjeveně děkujeme a než nám
dochází, co se vlastně děje, rodina s úsměvem nasedá do auta,
mává a odjíždí. No chápete to?!

Jen co se nám slehlo, sedáme do aut a jedeme na večeři. Nicolas otevírá pivo a Róza s Marií přinášejí víno a strašnou spoustu opět vynikajícího jídla. Nevíme, jak dlouho tu holky budou ještě vegetit, ale jmenuje se to tu guesthouse Arbuzi a na rozdíl od lapačky na turisty v Dolním Omalu s přepálenýma hranolkama, tuhle oázu obžerství můžeme opravdu vřele doporučit! K tomu všemu tu jako bonus spinká úžasné psí miminko, co už teď váží asi 10 kilo. Je poprvé bez maminky a časem nám ho jeho majitelé zabavují s tím, že ho příliš hladíme. Asi z něj má vyrůst obří hrozivý pes nebo co. S pokročilým večerem se k nám přidávají ještě Američan Craig a Peruánka Denise, profesionální muzikanti žijící už několik let ve Francii, kteří se sem přijeli učit gruzínský polyfonní zpěv. Na tento zpěv jsou potřeba alespoň tři hlasy, a tak nás instruují, jak jim doprovodně mručet na pozadí. Zní to kupodivu vážně dobře a my jsme rádi, že tihle sympaťáci dorazili až z dalekých Amerik, aby nás mohli seznámit s místní tradicí. Kuba časem vytahuje kytaru, abychom jim také něco zazpívali a pak s Craigem jamují, dokud je co pít. Byl to příjemný večer, na jehož konci spokojeně padáme do stanů. Stejně jako včera přes noc trochu prší, ale snad ne tolik, aby to strhlo silnici...