16.6. --- Konečně Mongolsko

Množí se stížnosti, že málo
píšeme, tedy dobrá – rozhodli jsme se učinit pokus a každý
den něco sesmolit, poukládat a naservírovat vám to najednou, až
budeme online. První příspěvek bude o přejezdu do Mongolska a o
prvních dojmech, tentokrát jen mých, neb část výpravy tuhle
zemi navštívila dva roky zpátky, a tak už je na leccos zvyklá.

Na hranicích jsme strávili pohodových 6 hodin. Vůbec nedám dohromady, kolik lidí a přepážek jsme vlastně museli překonat. Jedno je ale jisté, jsou to (m/M)ongolové. Došlo i na komplet vyložení vozidla, čili jsme byli rádi, že jsme se předtím zbytečně neobtěžovali s úklidem a optimalizací prostoru kufru. Nutno ale přiznat, že tohle peklíčko absolvovali všichni bez rozdílu a oproti Rusku zde byla patrná snaha nám poradit a pomoci, když bylo třeba. Dokonce se i snažili mluvit anglicky, což v Rusku bylo zcela bez šance. Hned, jak jsme překonali hranice, sesypaly se na nás mobilní paní směnárnice s ledvinkami naditými tugriky v touze po eurech či dolarech. Raději jsme ale vybrali v bankomatu u hranic. A jsme tu, konečně :)

Co jsem se o Mongolsku dočetla: 80% Mongolů vyznává tibetský buddhismus, dle žebříčku HDP jde o velmi chudou zem a na 1 obyvatele připadá 1,3 koně. Spolu s Kazachstánem je to země s nejnižší hustutou obyvatel, čeká nás spousta zvířat a hlavně přírody.

Buddhistické chrámy tu jsou skutečně všude, nicméně po drastickém zákroku Sovětů ve 30. letech bylo třeba náboženský život prakticky obnovit. Údajně sem nyní dojíždějí duchovní z jiných zemí, aby trochu oprášili znalosti těch zdějších. Teď to HDP. No... Myslela jsem si, jak opustíme Evropu a splyneme s davem. V Rusku sice jezdila spousta žigulů, ale místní se nám i tak smáli na celé kolo a nevěřili, že jsme TÍMHLE opravdu přijeli až z Prahy. A jestliže jsme v Rusku byli rarita, tak v Mongolsku jsme vyloženě za nuzáky. Jezdí tu samý jen lehce jetý auta, sem tam Hummer, polovinu vozového parku zde tvoří hybridní Toyota Prius – podle kluků docela drahý auto, který sem ve velkým exportuje Japonsko, kde už by se jetý neprodaly. Totéž jsme mimochodem vypozorovali už ve východní části Ruska, kde byla spousta aut japonských značek s volanty vpravo. V Rusku si nás všímali podle naložených zahrádek, ale hlavně podle SPZ – často si sice mysleli, že CZ znamená Kazachstán, ale Čechia znali taky dobře. Tady vzbuzujeme pozornost už z dálky. Lidi na nás troubí, mávají nám a když zastavíme, bez ostychu přijdou a s našimi žiguly se fotí, třeba i selfie tyčí. Žijou tu sice v jurtách, ale smártfouny mají, to zas jo. A čím větší displej, tím víc adidas. Kromě Ulanbátaru tu žádný velký města nejsou a kočovníci jsou soběstační, pokud zrovna neřádil dzud (hladomor dobytka způsobený krutým mrazem). Co vyprodukují i spotřebují, tudíž žebříčky je třeba brát s rezervou...

Mongolsko je každopádně země koní a to je pravda. Divokých koní sem tam smíchaných s domestikovanými je tu spousta a konkrétně já jsem z toho odvařená jako Dzinki v leteckým muzeu v Moninu. Není to jako projíždět velkým výběhem, koně tu vidíte v přirozeném prostředí, a tak se docela dobře může stát, že vám třeba přes silnici proletí dva hřebci v zápalu boje o pozici ve stádě. Kromě koní je tu také spousta krav, ovcí a koz. Porost všude kolem tudíž vypadá jako trochu světlejší anglický trávník, jak je spasený. Všudypřítomná zvířata jsou cítit v jurtách i z lidí, jak jsme se přesvědčili už na hraničním přechodu. Ale ruku na srdce, my už taky dvakrát nevoníme :)

Jinak odpadky tu mají bohužel taky, včetně obligátních lahví od vodky. Narozdíl od Ruska je ale neskladují na hromadách v lese, ale v dírách, případně rozptýlené po okoli. Snad to tak bude jen kolem silnic...