19.6. --- Vodopád na Orchonu

Ráno fičelo a nebylo
zrovna horko. Vydali jsme se dál směrem na Charchorin s plánovanou
odbočkou k vodopádu na řece Orchon. Asfalt mizí a my pokračujeme
po písečných cestách. Zastavujeme „u Vinnetoua“ v národním
parku. Panoráma si svou přezdívku vysloužilo na předchozí
výpravě Bordela, Markéty a Dzinkiho dle zvolání „z toho by se
i Vinnetou pos...!“ Plán byl dojet přes Bát-Öldzí k vodopádu,
půjčit si koně a prostě si to užít. Bohužel člověk míní,
vozovka mění. Cesty jsou dál písečné, děravé, navíc
okořeněné lávovým polem, spoustou brodů a kamenů. Ukazatele tu
nenajdete, přestože cest je tu hned několik. Trochu bloudíme a
také často vystupujeme z aut, kluci procházejí brody (po kolena
dobrý) a špekulují, která varianta autům nejmíň ublíží.
Pomalé tempo naštěstí bohatě vyvažují nádherné scenérie
hor, kopců, jurt, pastvin a na nich nekonečně koz, ovcí, koní a
jaků. Jaci jsou neskutečný zvířata – v kroku působí jako
chlupatí dinosauři, ale když se rozběhnou a vyhodí svojí
vlasatou oháňku nahoru, vypadají z dálky jak pejsci. Opravdu
zblízka pak ale budí pořádný respekt. Také tu létá spousta
orlů, káňat a jiných dravců, které místní cvičí pro lov,
pravděpodobně svišťů.

Vodopád byl super, turistů pár, překvapivě spíš místních než ze zahraničí. Zastavil se u nás místní ranger a vyptával se, kolik by stál náš žigul. Ukázal nám své Suzuki a stýskal si, že japonská auta jsou na nic, zatímco ta ruská! No, zase jsme neprodali... Kousek od vodopádu se spojují dvě řeky, jedna kalná a druhá čirá, čímž vytvářejí zajímavý dvoubarevný soutok. Václav šel hned vyzkoušet, která část je studenější - kupodivu ta kalná. Po procházce nám pořádně vyhládlo, a tak jsme se rozhodli otestovat místní kuchyni. Před jednu z jurt nám postavili altánek, vytáhli ven krásně ozdobené stolečky, až jsme si připadali jako králové. K jídlu byly vynikající nudle se skopovým a slaný čaj. Placení se trochu protáhlo, neb rodina, která pro nás jídlo připravila, na tom nebyla nejlíp ani s angličtinou ani s počítáním. Během čekání v jurtě jsem se alespoň podívala, jak se porcuje půlka ovce. Markéta pak místním nakreslila náš požadavek na pět koní na ráno. Obrázek se setkal s pochopením, jak nám potvrdil opodál stojící mladík, který se na nás už předem připravoval s učebnicí angličtiny pro děti. Jeho snahu jsme velmi ocenili a doufáme, že jsme ho namotivovali k dalšímu studiu. Stany jsme postavili nedaleko, obklopeni jurtami a dobytkem. Na Mongolsku je super, že můžete zakempit kdekoli a nikdo vám nevynadá - místní to tak koneckonců dělají neustále. Bohatší Mongolové se za lepšími pastvinami stěhují až čtyřikrát do roka, ti chudší dvakrát. Rodiny se pohybují v okruhu zhruba 30 km, v zimě se ukrývají mezi horami a v létě dobytek ženou na otevřená prostranství, aby jim vítr ulevil od otravného hmyzu. Protože je tu málo stromů, trus zvířat se sbírá a suší na zimu na otop (hovno hoří, vyzkoušeno). Stáda nahánějí na koních, případně na motorkách.

Jinak nás před spaním opět navštívil pes, tentokrát ještě štěně, které jsme naučili aportovat tenisák.

P.S. Fotky jsou napůl ode mě a napůl od Markéty, takže jsou trochu zpřeházené, ale to určitě pochopíte, že jo? :)