19.7. --- Po M41 do Tádžikistánu

V 9h nás ostatní nabírají před hotelem a ještě jednou zkoušíme
směnit peníze. Víceméně se zadařilo, takže hurá do
Tádžikistánu. Kyrgyzskou stranu jsme zvládli rychle, nikdo jiný
něž turisti tu snad ani nejezdí a vypadá to, že celníci
nechtějí dělat zbytečné problémy. Jeden z nich nám navíc ve
stylu ''bony, ňáký bony'' nabídl tádžické somony. Směnný
obchod se podařil, jen s ním Máťa musela popojít mimo kamery. Po
25km jízdy územím nikoho stavíme na tádžické straně. Vypadá
to tu pohodově, mají tu volejbalové hřiště a na nohou pantofle,
což je taková místní pracovní i jezdecká obuv. Čtyři celníci
se napřed vrhají na červeného, přehrabují se věcmi a pořád
se ptají, zda máme pivo. Z jejich hlasů nezní přísnost, ale
velká žízeň a pak ještě větší zklamání, když nacházejí
dvě již vypité lahve. Na řadu přichází modrý, kde se jim daří
nahmatat Kozla koupeného ještě v Kazachstánu. Tvrdí nám, že
takovéhle věci přes hranice vozit nemůžeme a Dzinki oprávněně
oponuje, že jedno pivo na osobu je rozhodně dovoleno. Stydlivě se
ptají, zda by si ho mohli nechat a Dzinki, ač nerad, svoluje.
Postupujeme do dalšího kola, kde máme zaplatit peníze za nějaký
papír, který po nás prý budou chtít při výjezdu z Pamíru.
Trochu nás to prudí a týpek neustále volající z okýnka: ,,My
friend, my friend, dej už mi ty peníze, my friend!“ tomu moc
nepřidává. Platíme a postupujeme k dalšímu okýnku, kde po nás
chtějí peníze za veterinární cosi, co po nás prý taky na konci
budou chtít. Se štosem papírů máváme Korejci ze včerejška a
míříme na Karakol. Silnice je děravá, místy přerušovaná, ale
jak jsme se shodli s Korejcem – projeli jsme Mongolsko, takže nás
už nic nerozhází. Po cestě nás staví protijedoucí offroad s
turisty. Řidič se ptá Václava, zda je Jaroslavův syn. Václav
(vlastním jménem Adam) je opravdu Jaroslavův syn a má tátu, pro jehož cestovku řidič pracuje, moc pozdravovat. Vykulení z toho,
jak je svět malý, pokračujeme dál a za Karakulem to stáčíme ke
stejnojmennému jezeru do údolí, odkud zítra vyrazíme na výšlap.
V prudkém kopečku ve výšce 4150 m n.m. auta svorně odmítají
spolupracovat, asi abychom ten výstup neměli zbytečně krátký, a
tak kempíme a ranní odchod stanovujeme na šílených 7:00.