19.8. --- Ushguli, mokro a kameny

Ráno
kousek za Mestií vyjíždíme na kochačku k právě budovanému
lyžařskému vleku. Obdivujeme panorámata a dokončovací práce
francouzské firmy Poma. Po sjezdu dolů pokračujeme směrem na
Ushguli a krásná asfaltka mizí. Všude je tu nádherně zeleno a
vlhko, voda prýští ze skal, stéká na cestu a tvoří louže a
blátíčko. Zase potkáváme jeep tour ze včerejška, jednou
předjíždějí oni nás, podruhé my je. Míjíme zablácené
cyklisty, co na nás volají české ''ahoj''. Jsou tu na aktivní
dovolené s cestovkou a vypadají spokojeně, na kola je to tu totiž
fakt super. Dělíme se s nimi o vodu, abychom se opodál opět
setkali na pivní svačince. Venkovní jídelničku obsluhují mladé
sympatické Gruzínky, které nabízejí typická jídla ve stylu
různých variací masa a těsta. I tady jsou knedlíčky plněné
masem, které pod různými názvy figurují v základní nabídce
již od Mongolska. Holky si nás každopádně získaly pivem ve skle
a namraženými půllitry! Jako bonus je tu navíc i pěkný turecký
záchod s věčně tekoucím bidetem. Pravda, odpad záchodu je
vyveden přímo do řeky, ale to tu není až taková rarita...

Konečně přijíždíme do Ushguli, a protože se pomalu stmívá, s Kubou se trháme a jdeme si prohlédnout vesnici, zatímco ostatní jedou hledat místo na spaní s tím, že se pak dle chuti také přidají. Po celé vsi jsou kamenné věže, ale nevíme k čemu. Je tu vlhko a dobrá polovina domů je opuštěná. Úzké uličky, po kterých stéká voda, jsou obsazené krávami, které jsou tak zvyklé na lidi, že se nechají bez problému pohladit. Volně tu běhají psi, krávy, prasátka, děti, koně, děti na koních... Procházíme se a za námi kráčí paní nesoucí klacek, kterým odhání, co je potřeba. Celkově tu vládne taková pohodová anarchie. Míříme k autům a kocháme se nádherným pohledem na hrad a zasněžené hory za ním, když potkáváme Dzinkiho s Markétou. Krátce poté, co nás vysadili, zajeli na úžasně vypadající louku, která byla ale úplně podmáčená. Obě auta zapadla, jedno pak vytahovalo druhé a o podvečerní program bylo postaráno... Místo spaní jdeme tudíž radši na pivo a čaču. Zase tu má spousta domů cedule guesthouse, fast food a shop, ale to už známe z Omala a jen tak někomu na lep neskočíme. Volíme hotel, který sice vypadá nedostavěný, ale už asi funguje. Docela dlouho sedíme bez povšimnutí na dvoře a nejsme si jistí, zda prostě nesedíme jen u někoho doma, ale pak se nás ujímá obchodně nadaná bodrá paní, co tvrdí, že čač je třeba vypít alespoň tři panáky. Časem se k nám přidává i český pár, protože už pár dní neslyšeli češtinu. Posíleni čačou jsme zařídili, aby měli tak na dva týdny vystaráno. Na závěr nám paní prodává ještě naprosto geniální domácí šátečky. Bereme si jen po jednom a paní volá, že zítra na viděnou. Ví, o čem mluví...