2.8. --- O melouny boj

Jak
se dalo čekat, pálící slunce povalování se ve stanu příliš
nepřeje, a tak aspoň o to dřív vyrážíme na cestu. Poušť už
máme v podstatě za sebou a bohužel se loučíme i s kvalitním
povrchem. Čím víc je okolí silnice obydlenější, tím je i
děravější... Díry jsou tak hrozné, že nám z toho upadlo kolo.
Naštěstí jen ze střechy.

Zastavujeme u jednoho ze stánků a kupujeme melouny. Prodávající se s námi rovnou dělí o jeden nakrájený. Jinak takový prodavač melounů v Uzbekistánu vůbec není špatná práce. Celý den ležíte na posteli ve stínu u vystavených melounů a inkasujete peníze. Obchody jdou dobře, poněvadž v tom horku se nic jiného ani jíst nedá. Zastavujeme také u řeky, kde se právě ve velkém myjí koberce, tak co by nemohli i lidi. Po osvěžení pokračujeme dál a rozhlížíme se po benzínu. Situace není růžová... Všude je jen metan a propan s redukcí, která nám nepasuje. Navíc propan stejně máme, akorát ho Dzinki šetří na to, až v obou autech dojde benzín a modrý bude muset táhnout červeného. Ráno jsme sice tankovali u pána, kde šlo vzít jen 20 nebo 30 litrů a nic mezi, ale to už je skoro pryč. Tahle 80-ka už bohužel žádná hitparáda není... Na několikátý pokus se přece jen zadařilo a konečně tankujeme ze zakrytého stojanu za nějakých 20 Kč/l, což je mimochodem asi nejvíc od Evropy a téměř dvakrát tolik co ráno. Díváme se do mapy a zvažujeme, zda se s ohledem na nedostatek benzínu nevykašlat na Aral... Hlasování už není tak jednoznačné jako v případě Pamir highway, ale nakonec do toho jdem.

Přijíždíme do Mojnaku, bývalého rybářského města na břehu Aralu. Dnes je to poloopuštěné vyschlé torzo... Zastavujeme u pomníku, kde jsou zakreslené mapy mizejícího jezera a výhled na zrezlé opuštěné lodě. Prohlížíme si vraky a představujeme si, že tady všude ještě před necelými šedesáti lety byla voda. Na doprovodném povídání u mapy je popsáno, kolik se dřív v Mojnaku lovilo ryb, jak tu všude jezdily lodě a panovala idylka. Ve spodní části odstavce už najdete jen lakonické konstatování, že od roku 1960 jezero vysychá... Nevíme, zda Uzbekové skutečný důvod neznají nebo jej pouze diplomaticky ignorují. I tady se totiž Sověti vyznamenali. Napadlo je, že by bylo super pěstovat víc bavlny, která se sem sice vůbec nehodí, ale koho to zajímá. Z řek Amudarji a Syrdarji odklonili zavlažovací kanály, které úspěšně podpořily produkci bavlny, ale zároveň způsobily jednu z největších člověkem zaviněných ekologických katastrof. Kdysi čtvrté největší jezero na světě dnes depresivním tempem vysychá, i když jeho severní část se prý pomalu daří obnovovat. Stanujeme na jemném písečku, který tvořil dno jezera. Jsou tu dokonce i mušličky...