21.7. --- Murghab

Ráno příznivější večera, i když hlavy ještě nejsou
stroprocentně fit. Sedáme do aut a těšíme se do Murghabu, kde
máme domluvené ubytování přes pana Jaroslava, se kterým jste se
mohli seznámit v předchozím příspěvku. Cestou do Murghabu je
ještě třeba překonat průsmyk Ak-Bajtal ve výšce 4655 m n.m. Po
včerejšku nás na nějakou velkou zátěž neužije a tlačit auta
do kopce by se nám fakt nechtělo. Žiguly nás naštěstí podržely
a s přehledem zdolávají sedlo. U cedule nás pak fotí Rus, který
to má rád v Praze U Fleků a který nám závidí naše auta,
protože jejich offroady prý takových výkonů nedosahují.

Murghab je poměrně izolované město s asi 7000 obyvateli. Působí místy až opuštěně, ale zároveň fotogenicky. Muži i ženy se zahalují před sluncem a prachem, někteří nosí kukly s dírami jen pro oči, což Murghabu dodává punc městečka desperádů na konci světa. Hledáme guesthouse, ale značení ulic tu není příliš spolehlivé, je-li vůbec. A do toho nás staví policista... Kuba obratně mate nepřítele a ptá se ho na adresu, kterou hledáme. Příslušník se zamýšlí, radí se s kolemjdoucími a nakonec úplně zapomíná, proč nás vlastně stavěl. Jeden z mužů se vmačkává dozadu do modrého vedle Bordela, adresa sice nepomohla, ale jméno majitelky zná. Stavíme u domu, kde se zrovna staví předsíň. Zatím ji tvoří jen dveře, které dva muží pozvolna obkládají cihlami. Usměvavá Gulnara nás vítá s dítětem v náručí a usazuje nás na gauč ke čtyřem turistům. Francouz Nicolas pracuje jako fotograf, tři roky žil na Bajkale a teď bude několik měsíců v Gruzii fotit a natáčet. Momentálně cestuje po Tádžikistánu a pátrá po lidech ze své knihy, kterou tu před dvěma lety nafotil, aby dal každému výtisk na památku. V knize je i svatba Gulnařina bratra – řidiče offroadu, se kterým jste se taktéž mohli seznámit v předchozím příspěvku.

Poseděli jsme, pojedli vajíčka a vynikající domácí marmelády
a pak přišlo na řadu velké praní a koupání. Gulnara a její
bratři (obecné označení příbuzných) nám za tímto účelem
přichystali banju. A protože tady kolem není jediný strom,
tipněte si, čím nám asi ohřívali vodu... Kouř s vůní trusu
naštěstí rychle vyvanul a my jsme zvládli, co bylo třeba. K
večeři byla výborná zelňačka a meloun jako zákusek. Spíme na
zemi na krásně barevných podložkách v místnosti s kobercem na
zdi i na podlaze.