22.6. --- Stopař a koně

Ráno
jsme vyrazili dál po hlavní silnici. Cestou se začínaly víc a
víc objevovat kopečky, až nám to nedalo a rozhodli jsme se na
jeden lehce poprášený sněhem vyšplhat. Auta jsme nechali u
silnice u ovó (navršené kameny, obětní šátky a jiné předměty,
často na vrcholcích hor nebo významných místech). Zvolený „kopeček“ se nakonec ukázal nečekaně vysoký a táhlý, za každým horizontem se objevil další horizont, ale nakonec jsme se
přes mokřady na jeho úpatí a sníh s kameny na zbytku kopce
dopracovali až na vrchol, kde výškoměr naměřil 2730 m n.m.
Nenechte se zmást, celé Mongolsko je položené docela vysoko,
takže v tomhle případě šlo o nějakých 200 výškových metrů,
což je i tak solidní výkon s ohledem na to, kolik času trávíme
v autě. Jinak je tu překvapivě vyasfaltováno, prý se Mongolsko v
tomhle směru rychle rozvíjí, takže se nám jede dobře. Na horší
cestu jsme měli odbočit až směrem na Mörön a odtamtud
pokračovat po souběžné hlavní silnici, která by prý měla mít
ještě krásnější okolí. Nuže odbočili jsme a zastavili před
brodem... Letos je víc vody než obvykle a hladina brodů tak působí
o něco dobrodružněji. Přes řeku vedl nekompletní most okupován
stádem jaků. Na druhé straně seděl místní motorkář a stejně
jako my zamyšleně hleděl do vody. Po chvilce přijel z druhé
strany náklaďáček se dvěma muži. Čekající Mongol se s nimi
krátce domluvil, společně hodili motorku i s motorkářem na korbu
a vrhli se do řeky. Řidič se toho vůbec nebál a bez obav projel
brod na nejhlubším místě. Náklaďák se ponořil až po polovinu
kabiny a k našemu údivu bez potíží vyjel, přičemž způsobil
menší ekologickou katastrofu v podobě škraloupu z výfukových
sazí. Do toho se objevila dodávka s Mongoly (v autě je vždy
minimálně celá rodina, případně dvě), kteří nás
namotivovali k pokračování směrem na Mörön, že prý je to pak
dál v pohodě. Brod jsme nakonec překonali a to hned dvakrát,
protože cesta tedy rozhodně v pohodě nebyla. Raději jsme se
vrátili a demolition derby si necháme na jindy. Cestou zpátky jsme
opět potkali tu samou dodávku, jejíž osazenstvo nechápalo, že
jsme takový másla. Mongolové se obecně o auta moc nestarají.
Odhadujeme, že jim jedno vydrží tak na 2-3 roky soudě podle
zdejšího moderního vozového parku. Přestože se způsob života
„jurťáků“ moc nezměnil, skoro u každé jurty vidíte satelit a offroada. Druhá skupina Mongolů „měšťáci“ je už tak
daleko, že jezdí v autech i po dvou a na motorce po jednom! K těm
motorkám – dneska jsme viděli pána, co vezl za sebou tři děti
a před sebou úplně nahatou asi dvouletou holčičku. Všichni
samosebou bez helmy.

Po
cestě jsme ještě do modrého nabrali stopaře, kterého jsme
vmáčkli dozadu k Bordelovi. Pán se už při nástupu smál, až se
za břicho popadal, a tento stav mu vydržel celou cestu, i když si
s námi jinak moc nepokecal. Velkou míru empatie prokázal zejména
při poslechu Bordelovy vtipné historky, kdy se smál na správných
místech, přestože nerozuměl ani slovo. Pána jsme vysadili v
městečku (nebo vesnici, tady těžko říct), kde jsme se rozhodli
vyzkoušet místní jídelnu (guandz), kde nás čekal standardní
výběr různých variací těsta a skopového. Mně to tentokrát
doslova nevonělo, a tak jsem do nudlí s ovcí jen rýpla a zbytek
sbalila do ešusu pro strýčka Příhodu, resp. Bordela, který se
před zastávkou na oběd najedl, a tak si objednal jen jeden búdz
(knedlíček). Pravda, docela dlouho jsme špekulovali nad podezřele nízkou cenou za búdz a napadlo nás, že to bude asi jen za jeden
knedlíček a ne za porci, ale alespoň jsme pobavili celé
osazenstvo jídelny, když přinesli na talířku opravdu jen ten
jeden... Jinak porce nudlí byla obrovská a zvládl ji zpracovat
pouze Václav. Krámeček v jídelně jsme využili k nákupu džusu,
i když k němu byly asi zamčené dveře či co, protože do něj
museli okýnkem prostrčit holčičku, která nám zboží vydala.
Přišel se na nás podívat i otec od rodiny - vysokánský Mongol,
který působil tak majestátně, že jakmile vešel do místnosti,
všechny děti okamžitě ztichly. Po výjezdu z města jsme narazili
na tak úžasné místo u řeky obklopené stromy a koňmi, že jsme
se rozhodli zakempit dřív než obvykle a tentokrát se už nikam
nehnat. Rozdělali jsme si ohýnek, vyprali si a pozorovali okolní
stáda koní včetně hříbátka, které bylo na světě sotva pár
hodin. K táboráku jsme přizvali i dva místní raubíře, kteří
se nezřízeně chichotali pokaždé, když na ně promluvila některá
z holek. Kluci chvíli poseděli a poslouchali, jak Kuba hraje na
kytaru, a pak nám ukázali, jak se šplhá na modříny, aby pak se
západem slunce odběhli domů. Večer jsme si pěkně užili včetně
popíjení mongolského piva, které je mimochodem fakt super (a nebo
jsme už v Rusku zapomněli, jak umí být pivo dobré). Vodku Čingis
tentokrát výjimečně okusil i Václav, jelikož krátce předtím
vrchem odložil část nudlí. Samy o sobě asi špatné nebyly, ale
bylo jich prostě moc... Pes přišel.