22.8. --- ,,Dobrý den, nemáte prosím vás trochu vody? Já mám takovej hlad, že bych u vás i přespal...“

Přejezd
z Gruzie do Turecka jde jako po másle a za nějakých 45 minut je
hotovo. Jen Kořen pro tuto cestu nezvolil zrovna nejšťastnější
úpravu vousů, a tak si na něj ještě na gruzínské straně ukazují se slovy ''islám, islám''. Ale kdo ví, třeba se to ještě
bude hodit... Hned za hranicemi nás Turecko vítá všudypřítomnými
odpadky a chaosem. Skupinový záměr je jasný – projet tuhle zemi
ideálně za tři dny a stavět jen na spaní a co nejdál od lidí.
Pak máme ještě individuální Václavův záměr, a sice sníst po
cestě co nejvíc kebabu, na který se těší snad už od Prahy.

Jedeme si pěkně po pobřeží po nejlepších silnicích za celou cestu. Zdržela nás pouze výměna vodní pumpy v červeném, ale naštěstí nás tato potřeba zastavila nedaleko pláže a stánku s köfte. Nicméně kebab stále nikde... Jsou tu totiž samé snobácké restaurace ve snobáckých městech, která plynule přecházejí jedno v druhé a všechna vypadají úplně stejně. Naštěstí se to blíže k Samsunu pozvolna mění a dokonce i řidiči z okolních aut s námi začínají komunikovat nebo aspoň ukazovat palec nahoru, což nám zvedá náladu hlavně při častém čekání na ne zrovna ideálně načasovaných semaforech. Všude visí turecké vlajky, tak nevíme, zda zrovna něco slaví, nebo je to normální stav. Billboardů s Erdoganem je tu také hodně, možná až moc... Jinak je nám tu už ale docela příjemně, akorát ten kebab prostě nikde nemají, a tak si pomalu začínáme myslet, že turecký kebab možná vůbec není turecký a někdo si to prostě jen vymyslel. Zato je tu všude záplava lískových oříšků, zřejmě pod označením ''findik'', ale jistě to nevíme. Sice se tu na rozdíl od zakroucených gruzínských klikyháků píše latinkou, ale nechytáme se ani trochu...

Za Samsunem se stáčíme k řece a hledáme odlehlý plácek na stany. Zajíždíme na jeden vážně pěkný, jenže v tom Kuba slyší střelbu. My ostatní neslyšíme nic a nechce se nám tomu věřit. Dvě auta se objevují na louce, projíždějí okolo a naši přítomnost zcela ignorují. Přesto se pro klid duše přesouváme na jiný plácek, abychom po pár metrech uslyšeli zvuk, o kterém již nelze pochybovat. Nevíme, jak zní kalašnikov, ale tipujeme, že přesně takhle... Co teď? Už je tma a ve hře jsou tři varianty – vecpat se k někomu na zahradu, jet přes noc nebo zdlouhavě hledat hotel. Napřed zkoušíme první možnost, postáváme za hradbou domu, který jsme si vyhlídli a do rozsvícených oken opatrně voláme ''hello, hello''. Vykukují ženy a děti, muž tu není žádný. Možná zrovna jezdí autem po okolí a střílí do vzduchu... Paní v šátku neumí ani rusky ani anglicky a turecky nám zřejmě vysvětluje, že na kempování je to super u řeky, ale u nich rozhodně ne. Nedivíme se jí. Představte si, že k vám za tmy přijedou dva naložené žiguly a sedm lidí, co mluví naprosto nesrozumitelnou řečí a posunky naznačují, že chtějí spát u vás na zahradě... Dáváme tomu ale ještě šanci a tutéž taktiku uplatňujeme o dům dál. Modrý vjíždí rovnou na dvůr, červeného necháváme u silnice, kde nám do obličeje baterkou svítí stařičký pán, co odpovídá, že rusky umí, nicméně od té chvíle na nás mluví už jen turecky. Jde s námi za modrým na dvůr ke dvěma domům, ze kterých vylézá několik mužů, žen a dětí. Přesný počet neznáme, je jich prostě moc. Rozjíždíme pantomimu a muži se celkem rychle chytají. Vypadají, že proti našemu plánu nic nemají, jenže hlavní slovo tu mají ženy a ty se na nás moc netváří. Jazyková bariéra nás limituje v okouzlování potenciálních hostitelů, a tak jeden z mužů bere telefon a volá dceři do Istanbulu. Dcera umí výborně anglicky a Dzinki jí zdlouhavě popisuje naší situaci. Nakonec nás berou na milost. Bordel vytahuje tenisáky, které jsme do těch pružin samozřejmě nedali a rozdává je dětem a manželkám, čímž získáváme kladné body a zahajujeme barterovou výměnu. Jeden z pánů sahá po koštěti a umetává plácek, na kterém budeme spát. Přináší dokonce i velkou plachtu pod karimatky, ayran, jablka a chléb. Kontrujeme nálepkami a nafukovacími balónky. Paní s dětmi neustále přinášejí kukuřice opečené na ohni a hromadu lískových oříšků. Malý klučina dotáhl svůj podomácku vyrobený vozík, na kterém nás vozí z kopečka a těsně před zdí protějšího domu zastavuje, i když netušíme jak, protože žádné brzdy nevidíme. Je to super! Už jim nemáme co dát, ale dostáváme ještě pravý turecký čaj a batole, kterého se ujímá Kuba. Nastokrát děkujeme a i když domácí do noci sedí kolem ohně, zalézáme spát, aby už nám hlavně nic nenosili.