23.6. --- Digihra v pustině

U řeky se nám moc
líbilo a tak jsme vyrazili o něco později. Projíždíme ajmak
Zavkhan, o kterém se průvodce pořádně ani nezmiňuje. Je fakt,
že tu nic moc není. Zdejší krajina najednou působí úplně jinak bez obvyklých jurt a všudypřítomných zvířat. Silnice se
změnila v asi kilometr širokou změť pískových cest, které
vedou stejným směrem, stačí si jen vybrat. Dobré je sledovat
místní, kteří vědí, jaká cesta má nejmíň děr a rolet.
Vyhýbací a jinak manévrovací styl řízení pak připomíná
digihru. Zastavili jsme se u slaného jezera Telmen, část výpravy
se ošplouchla, ale moc jsme se nezdržovali pro otravné hmyzáky a
povalující se kosti. Na kosti tu narazíte všude. Sice jsme ještě
neviděli kompletní kostru, ale tuhle lebka, támhle kyčel, místy
obratle... Jak se postupně učíme rozeznávat lebky různých
zvířat, uvědomili jsme si, že část lebeční kosti, na kterou
Bordel narazil hned první noc v Mongolsku a vydával ji za
dinosauří vejce, byla velmi pravděpodobně lidská. A jelikož
jsme spali nedaleko hřbitova...

Kempíme kousek od cesty u lesíka. Je tu tak pusto, že bychom se divili, kdyby přišel pes. Atmosféru jsme si vylepšili poslechem Hospody Na Mýtince a Lijavce. Volný čas využíváme po svém – Markéta kreslí, Bordel s Dzinkim se vrtají v autech, já stříhám Kubovi vousy nůžtičkami na švýcaráku – trvalo to sice asi hodinu, ale výsledek se povedl! Pes dle očekávání nepřišel, jen Bordel při procházce narazil alespoň na orlosupa tak obrovského, že se bál, aby ho neodnesl.