23.7. --- Ochutnávka Afghánistánu

Ráno pokračujeme podél řeky a žasneme nad obrovskými skalními
masivy. Zemětřesení tu nejsou žádnou raritou a jedno takové tu
nedávno vytvořilo přehradu. Míjíme zatopené stožáry vysokého
napětí i pohřbené domy... Přijíždíme do Chorogu a první, co
je třeba vyřídit, je registrace na policii. Na stanici je mrtvo,
kromě podivně mumlajícího muže v maskáčích. Dalo
to zabrat, ale nakonec jsme pochopili, že je zavřeno a máme přijít
za hodinu, a tak využíváme čas k návštěvě afghánské
tržnice. Od Chorogu až k odbočce na Kuljab vede Pamírská dálnice
podél řeky Pandž, která tvoří hranici s Afghánistánem. Každou
sobotu dopoledne se hranice otevře a obyvatelé obou zemí se tak
mohou setkat ve vyhrazeném prostoru. Tržnici v Chorogu tvoří
velká hala, dvě řady stánků podél ní a okolní domečky, kam
jsme zašli na výborný šašlik. Zpočátku poloprázdný prostor
se časem zaplňuje a začíná tu být opravdu rušno. Najdete tu
hromadu čínských šuntů, tádžické čepičky podobné jarmulkám,
lokální jídla, bylinky, bubny, mýdla a třeba i kusy grafitu. Pro
nás je to asi jediná možnost vidět zblízka Afghánce a stejně
tak to mají i oni. U čaje se s námi dává do řeči mladý
Afghánec, který bez nároku na honorář učí děti anglicky.
Tvrdí, že veškeré násilí pramení z nevzdělanosti a z toho, že
se lidé mezi sebou nemohou domluvit. Pln ideálů a odhodlání se
tak svým dílem snaží přispět ke světovému míru. Chodí sem
každou sobotu, protože jinou šanci mluvit s cizinci nemá. Má
facebook a ujišťuje nás, že celé pohraničí je zcela bezpečné,
ale na něm i na vyčerpaných tvářích ostatních je znát, že
celková situace země není nikterak růžová. I přesto jsou
afghánští prodejci velmi milí a ochotní a Václav s Bordelem u
jednoho z nich kupují šroubovák ozdobený americkou vlajkou...

Z tržiště míříme opět na policejní stanici a opět mají zavřeno, takže na to pečem. Registrace v našem případě prý stejně není nutná, jak nám potvrzuje příslušník od jedné z mnoha závor, které tu překonáváme. Opouštíme sympatický Chorog a dál po cestě stavíme u řeky na osvěžení. Cachtáme se ve vodě a na druhém břehu už je Afghánistán... Pozorují nás opodál stojící vojáci, ale řeka Pandž je tak ohromná masa vody, že by se ji asi nikomu překonávat nechtělo.

Je sobota a ze všeho je cítit maximální pohoda. Skupinky mužů i žen vysedávají ve stínu stromů, děti blbnou venku. Zase nám všichni mávají a u každého vodního toku či tůňky nás zvou ke koupání, což se stává často, neb vše je tu protkané důmyslným zavlažovacím systémem. Nevíme, zda je to víkendem, každopádně kamiony jsou odstavené u krajnice a to se nám líbí. Ke spánku se ukládáme na betonovém plácku za vesnicí, který kluci využívají k prozkoumání podvozku. Ještě z Uralu ohnutý doraz u červeného vyplnili dřevem a epoxidem. Dále objevili prasklou pružinu, ale na funkci rostlináře to zatím vliv nemá, takže počkáme...