24.7. --- Opely a kroupy

Dnes
je třeba rozlousknout velké dilema: vydat se jako mazáci po
původní Pamir highway nebo si to zjednodušit a pokračovat dál
podél hranice s Afghánistánem po čerstvě vybudované silnici,
která vznikla nejspíš proto, aby nahradila hroutící se starou...
Necháváme to uležet a rozhodneme se až na místě. Kamiony jezdí,
snad proto, že neděle je pro muslimy běžný pracovní den.
Vyhýbat se jim je někdy opravdu oříšek a jejich řidičům vážně
nezávidíme. Provoz naštěstí není velký, a proto oceňujeme, že
předjíždějící auta bez výjimky troubí, abychom o nich věděli,
zatímco bedlivě sledujeme terén před námi a chvílemi
zapomínáme, že tu nejsme sami. Fascinováni pozorujeme také
Afghánistán na druhém břehu řeky. Silnice jako ta naše občas
končí ve skále nebo prostě mizí a přitom není vidět, že by
bylo nějak možné dostat se přes horský masiv. Často obdivujeme
poklidné vesničky s obdělanými políčky v prudkých svazích a
pořád nechápeme, jak ti lidé překonávají masiv za nimi. Možná
ho prostě nepřekonávají...

Jinak i tady je odbytiště použitých vozů z bohatších zemí, kde o ně už není zájem – v Mongolsku frčela Toyota Prius, v Kyrgyzstánu Audi 100 a v Tádžikistánu místní řídí nejčastěji Opel Astra. Narazíte tu i na pár žigulů, jejichž majitelé občas projevují přání koupit naše zničené gumy, které si ale syslíme pro případ nouze a na reklamaci (viz Máničkova Debicová odysea). A stejně jako v Mongolsku měli všude basketbalové koše, tady jsou blázni do volejbalu... Registrace nakonec opravdu nebyla nutná – po celé Pamir highway jsou stanoviště, kde si nás zapisují. Většinou sestávají ze závory a několika uniformovaných mužů. V jednom případě ji ale tvořil pupkatý příslušník sedící u stolečku ve stínu stromů. Ihned ho zaujala mongolská bankovka v hodnotě 100 tugriků (něco málo přes korunu) visící pod zrcátkem. ,,Evro?“ ptal se dychtivě. Vysvětlili jsme mu, jak se věci mají a neznalí věci jsme se šli trapně nechat zapsat. Zatímco pupkáč vypisoval údaje z našich pasů, zastavil před námi turistický offroad. Mladý řidič přiskočil k příslušníkovi a během podání ruky mu téměř nepozorovaně vtiskl bankovku. Oba se usmáli, davaj a tradá. Tak takhle se to dělá!

Kalaj-Chum je místo, kde dochází na lámání chleba... Nová nebo stará? Dzinki chce každopádně po staré a Václav s ohledem na auto váhá, ale nakonec padá rozhodnutí se netrhat - jdeme do toho všichni, opouštíme řeku Pandž a ani vraky aut vyskládané u odbočky zvoleným směrem nás neodrazují. Po další kontrole pasů se ale červený začíná cukat (doslova). Problém řešíme provizorně poléváním chladiče vodou z potoka, což je třeba opakovat víc než často. Čeká nás jen stoupání a autu se v tom nelidském vedru vůbec nechce. Já mu rozumím, několikrát solidárně zvracím a občas se poleju, abych taky mohla dál... Konečná stanice je ve 3252 m n.n., kde stavíme stany u trafostanice a rozpadlých opuštěných budov. Večerní zábavu zajišťují Václav s Bordelem, kteří si pro dnešek připravili skutečnou pochoutku – mix konzerv s hovězím masem a rybími karbanátky, obě mající jako přílohu kroupy. Vypadalo to hrozně, smrdělo ještě hůř a chutnalo úplně nejhůř. Všichni zúčastnění ve zdraví přežili.