26.7. --- Žigulí guru a Dušanbe

Včera
jsme to zapíchli u řeky asi 60 km před Dušanbe. Prasklá pružina
u červeného, která přežila Pamír, vzala za své při průjezdu
nenápadným brodem. Také Máničkova sjetá guma z Ruska už
ukazuje dráty, zlověstně syčí a do jejího konce odpočítáváme
minuty. Na programu je tedy tradiční šinomontáž a tentokrát i
avtoservis. Zprvu to nevypadá příliš nadějně, ale aspoň se
konečně daří vyhodit odpadky, které si vezeme již od Chorogu.
Popelnice tu nevedou a odpadky pálí na velkých hromadách. Až v
automontážním ráji jsme narazili na koš, kde jsme mohli vykydat
podlahu u spolujezdce a po dlouhé době se podívat, jak vypadá.
Autoservis tu tvoří spousta otevřených stanovišť, kde mechanici
makají jak šrouby přímo pod dohledem majitelů. Je tu i stánek s
občerstvením a zmrzlina. Dzinkimu se podařilo sehnat gumy, které
jsou sice o trochu širší, ale líp to tady prostě nejde... Dnešní
posádka červeného mezitím pozorovala staršího profíka, který
se pustil do výměny pružiny. Už od začátku bylo vidět, že
dobře ví, co dělá, a přitom taková výměna přední pružiny
není zrovna procházka růžovým sadem. Za hodinu a půl poctivé
práce si řekl v přepočtu 200 Kč a stal se novým hrdinou mokrých
snů mužské části výpravy. Chlapci vám jistě rádi vyloží
všechny detaily operace. Fotografii s Lada guruem si pak budete moci
prohlédnout v rámečku u Bordela v dílně. Prostě kdybyste chtěli
opravit žigulíka, jeďte do Tádžikistánu za tímto pánem.

Poblíž
centra Dušanbe, města v největším vlajkovým stožárem na světě, jsme zaparkovali auta a naběhli do jakéhosi hybrida
Subwaye a Starbucks za klimatizací, internetem a hromadou jídla
včetně dortů. Nacpali jsme se k prasknutí, což se neukázalo
jako ideální strategický tah vzhledem k venkovní teplotě 43°C...
Rozdělili jsme se na dvě trojice s cílem nakoupit suvenýry,
rozměnit na uzbecké sumy a sehnat rozumný krám s potravinami. S
Kubou a Bordelem jsme si napřed prošli centrum místní metropole,
která působí opravdu příjemně, barevně a naštěstí je dobře
vybavená fontánami. Ani to ale nestačilo a šílené vedro mě
začínalo zmáhat. Rudá jak rajče jsem na pokraji sil vpadla do
květinářství s vidinou klimatizace: ,,Izvinitě, žárka...“
Oba prodavači nelenili, okamžitě mi přistavili židli, nabídli
meloun a do ruky vrazili kýčovitý větráček s motivem Hello
Kitty. To vše stihli během několika vteřin, takže než kluci
dorazili do krámku, byla jsem z nejhoršího venku. Bordel zůstal
se mnou a vyprávěl mi o omdlévání, zatímco Lucfia, jediná
prodavačka v obchodě, přistavila židli i jemu. Všichni byli tak
moc hodní, že jsme si s Kubou ten Hello Kitty větrák (a lampičku
v jednom!) nakonec koupili jako náš jediný suvenýr z
Tádžikistánu.

Za
Dušanbe zastavujeme u kanálu s celkem svižně tekoucí a kupodivu
čistou vodou. Na krajích jsou přivázané gumové popruhy a dráty, aby koupající se lidi neodnesl proud. Na druhém břehu se usazuje
pastevec a s úsměvem pozoruje naše počínání. Osvěžení bylo
parádní. Co na tom, že o pár metrů dál míjíme místní teď
už opravdové koupaliště se šlapadly a vším potřebným –
beztak se tam určitě koupali zase jen chlapi...

Červenému
začalo zlobit dobíjení, a tak není radno zastavovat, jako třeba
při placení mýtného, kdy nám hodný chlapec z kukaně povolal
kolem stojící pány, aby nás roztlačili. Zítra nás čeká
obávaný tunel Anzob, který vede do kopce, je dlouhý 5km, pokrytý
dírami a naplněný smogem z projíždějících kamionů. Není
divu, že ze zdejších tunelů v kombinaci s naší nedobíjecí
situací tak máme respekt. Krátce před prvním tunelem začíná
drama jak na operačním sále... Václav sleduje otáčkoměr,
zatímco Bordel voltmetr: ,,8... 7... 6,7... 6,4!“ Čekám, kdy se
ozve: ,,Ztrácíme ho!“ Před vjezdem do tunelu raději zastavujeme
a přehazujeme baterky – modrý dobíjí dobře. Operace se
povedla, vjíždíme do tunelu a po nějakých 100 metrech jej zase
opouštíme, ehm... Asi už to dneska stačilo, odbočujeme přes
řeku k místnímu kamenolomu, kde dělníkům právě končí šichta. Bránu na mostě jen zavírají, ale nezamykají, ráno se prý nemáme leknout krávy. Spasiba a dobré noče!