27.7. --- Anzob a hranice

Představte
si, že spokojeně chrupkáte ve stanu a najednou slyšíte, jak
vedle zastavuje Zil a s hlomozem začíná vyprazdňovat korbu... Tak
přesně takový byl náš budíček. Těžko říct, zda jsme si ty
stany postavili na blbém místě, nebo nám dělníci chtěli jen
okořenit ráno, v každém případě byli moc milí a ochotně se s
námi rozdělili o meloun. Po snídani zavíráme okna, vypínáme
ventilátory a vjíždíme do Anzobu... Po pár metrech se ale
červený cuká, a tak radši couváme zpět. Ani druhý pokus nevyšel. Bordel natlakoval nádrž, polil pumpu vodou a obalil ji
mokrým hadrem, teď už to musí vyjít! Tunel skutečně měří
5km, je plný kamionů, ale zas tak děravý není. Přesto jedeme
raději pomalu, zatímco místní kolem nás bez obav prolétávají.
Jak správně poznamenal Bordel, asi jim nikdo neříká, že tady
můžou umřít... Opravdu to ale nebyla taková hrůza a na konci
tunelu dokonce pochybujeme, zda to byl vůbec on.

Dnes nás, doufejme, čeká Uzbekistán. Vybrali jsme si hraniční přechod Pendžikent, který leží na nejkratší cestě na Samarkand, ale bohužel je od roku 2010 uzavřený. Teda asi, nevíme přesně. Informace se dost různí – prý je uzavřen jen pro místní, prý jenom o svátcích, prý jen na uzbecké straně, prý úplně, prý podle nálady... Kluci s feldami tudy každopádně nejeli, ale my to risknem. Tádžikové si k němu navíc od Dušanbe postavili novou silnici v dobré víře, že se přechod konečně otevře. Jenže Uzbekové prudí... Co jsme vypozorovali, Uzbekistán se nemá moc rád s Kyrgyzstánem a ani tady se netěší velké oblibě. Včera nás při výjezdu z Dušanbe zastavila hlídka. Mladší příslušník šel k modrému a starší k červenému. Když jsme mu řekli, že jedeme do Uzbekistánu, odpověděl, že jsme jejich hosti, mávl na nás, ať pokračujeme a volal na mladšího, aby nás hned nechal. Celé to působilo, jakoby se nad námi slitoval. Hlídka nás stavěla i dnes, když jsme opět pirátili na čtyřicítce. Když Bordel ukázal peněženku s posledními drobnými a řekl, že jsme už všechno rozměnili na uzbecké, i tento příslušník nás raději propustil. No, bude to jistě zajímavé..!

Nuže dojeli jsme do Pendžikentu, ze kterého je tu už jen pár kilometrů na Samarkand. Silnice se vážně moc povedla a přechod bude určitě taky moc pěkný, až ho jednou dostaví... Prý snad za dva měsíce. Zkoušeli jsme si vyprosit výjimku u pupkatého velitele zdejších vojenských jednotek v obepnutém děravém nátělníčku a snad by nás i pustil, kdyby to bylo jen na na něm. Zajížďkou jsme promrhali celý den, ale aspoň jsme sem dovezli stopaře – syna místního policejního šéfa.

Nedá
se svítit, musíme až na Oybek. Pokusili jsme se dojet co nejdál,
ale brzdily nás serpentiny a padající kamení, což odnesla první
pneumatika Global. Zakempili jsme u vymletého koryta poblíž
silnice a zítra to snad už vyjde...