28.6. --- Vichr z hor a krvelačné bestie

Ráno
vyrážíme dál na západ Mongolska a směřujeme na Altaj. Asfalt
krátce za Ulangomem mizí a hrkáme se tentokrát výlučně po
šutrech, které jsou sice mírnější co do tvaru, ale zato jsou úplně všude. Silnice je na mapě značená jako hlavní, ačkoli jde o klasickou polňačku. Značení zcela chybí, takže orientačně
zdatná část výpravy co chvíli rokuje nad mapou a kompasem.
Vjíždíme do hor a krása střídá nádheru. Zastavili jsme u
velkého ovó, kam jsem uvázala obětní šátek a pozorovala sysly,
kteří v ovó zřejmě žijí a pro návštěvníky rádi zapózují.
Na odchodu mě ještě zastihla rodinka Mongolů, kteří se
vyskládali do řady a trvali na tom, že je mám taky vyfotit.
Narazili jsme i na odpočívající velbloudy, ke kterým se Kuba
krůček po krůčku přibližoval, až si je zvládl pohladit. Na
Dzinkiho s Bordelem už ale pouštním korábům došla trpělivost.
Jinak místní krajina je zase o něco méně příznivá než ta
předchozí, pokaždé se tomu divíme, ale je to tak. Ze zvířat
jsme viděli hlavně orlosupy, kteří jsou tak ohromní, že je
nazýváme medvědy. Naděje svitla u jezera Üüreg, ke kterému
jsme se nadšeně rozjeli a z trsů suché trávy přitom zvedli
mračna komárů, sice nebodavých, ale v množství větším než
velkém. Po odvážné rychlé koupeli poloviny výpravy pokračujeme
dál a přitom s sebou na výlet vezeme komáry, kteří se mezitím
nalepili po celém autě. Cestou jsme potkali Mongola, který se nám
snažil vysvětlit, co nás čeká dál po cestě. Jeho gesto
symbolizující podříznutí krku jsme raději pochopili tak, že
jde o brod s vodou po krk, což koneckonců také není dvakrát
optimistické... Na spaní jsme zastavili kousek od Buchmurunu u
potůčku a úchvatných skal jak z Grand Canyonu. Počáteční
nadšení opět rozprášili komáři, bohužel bodaví. Navzdory
silnému větru nalétávali v houfech a při pohybu vpřed bylo
vhodné točit se i kolem své osy, jinak se usadili na závětrné
části těla, kde bez skrupulí propíchli dvě vrstvy oblečení nacucaného repelentem. Kluci se šli ještě projít a pak rychle
spát s plánem ráno co nejdřív vypadnout a nasnídat se někde na
holé pláni, kde bude dostatečně mrtvo i na hmyz. Na naši poslední noc nám
však Mongolsko přichystalo rozlučkový balíček par excelence. V
půl čtvrté ráno nás zrentgenovala dálková světla Toyoty,
která zastavila přímo u našich stanů. Mongol si vybral obydlí
Dzinkiho a Markéty a začal jim tahat za šňůrku. Když Dzinki
vystrčil hlavu s ospalým „čau“, vrhl se Mongol do předsíňky
i se zapáleným cigárem a chtěl si hrozně podívat. Naštěstí
záhy pochopil, že z konverzace toho asi moc nebude a zase odjel.
Spokojeně jsme spali až do pěti, kdy nám kolem stanů začali
chodit Mongolové s detektorem kovů. V průběhu noci i zapršelo, i
když těžko říct, komáři a mušky létající v prostoru mezi
vnější a vnitřní stranou stanu zněji stejně jako déšť. Nás s Kubou ještě jako bonus probudil písek naprášený v obličeji, který k nám vítr zavál někudy horem...