28.7. --- Hurá, jsme v Uzbekistánu!

Dnešní
ráno doprovázely střevní potíže různého (a v jednom případě skutečně grandiózního) rozsahu, jediný Václav je zcela fit.
Pokračujeme směrem na hraniční přechod Oybek, který bude sice
zaručeně otevřen, ale není úplně nejblíž... Každou chvíli
je třeba platit mýtné, jehož výše se pohybuje od 6 do 70 Kč a
zbylé peníze mizí jak pára nad hrncem. Další pneumatika Global,
která přežila úplně všechno, odešla pokojně a bez zjevné
příčiny na rovném asfaltu. Stejně jako předtím Mongolsko, ani
Tádžikistán nás nechce pustit.

Projíždíme Chujand, druhé největší město země, kde doplňujeme plyn i benzín, jehož by měl být v Uzbekistánu nedostatek, protože většina aut prý jezdí na plyn. Sympatický pumpař hrdě ukazuje, že tahle fungl nová benzínka je dovezená až z Čech.

Konečně jsme na Oybeku. Na tádžické straně jsou všichni moc hodní (asi vědí, co nás čeká dál), a tak kromě drobného incidentu, kdy Máťu trefil holub hřadující nad pasovou kontrolou, šlo všechno jako po másle. Před uzbeckou stranou je brána a desinfekční bazének. Ze strážní věže na nás hledí nepříliš vyvedená figurína, ale celník u brány je živý a umí základy angličtiny. Projíždět smíme po jednom. Z červeného pozorujeme, jak se za modrým dramaticky zavírá brána a napjatě čekáme na další postup. Zhruba po hodině přichází sms od Bordela, že je třeba vyklidit úplně celé auto a jestli budeme remcat, donutí nás vyšroubovat i sedačky. Dochází nám, že nervy našich kamarádů při kontrole zřejmě ruply, a tak hodláme za každou cenu udržet úsměv. Se švejkovským výrazem projíždíme desinfekci... Není tu jen hodný a zlý policajt, je jich tu hned několik a jejich role nejsou úplně čitelné. Alkohol je netankuje, zajímají je drogy, porno a teroristická videa. Berou nám telefony a prohlížeji všechny fotky, přičemž se pořád ptají na porno a teroristická videa... No dobře, tak už chápou, že teroristi nejsme, ale aspoň ty hanbatý obrázky bychom prý v našem věku snad mít mohli. Abyste tomu rozuměli, v Uzbekistánu je porno zakázané a tohle je asi jediná možnost, jak se k němu celníci mohou dostat. Také ty drogy kdyby byly... Do akce nasazují speciálně vycvičenou černou fenku kokršpaněla, která zkušeně vymetává vnitřek auta, kufru i motoru a nakonec ji vysazují ještě na střechu. Když je se vším hotová, běží se ke mně pomazlit, lehá si na záda a nastavuje bříško na drbání. Teď si nejsem úplně jistá, jestli neprobíhala nějaká buzerace, protože pro ty psí oči jsem nevnímala zhola nic. Trvale udržitelný úsměv se nakonec vyplatil – máme vyndat jen ty největší batohy a prohnat je rentgenem. Asi nejvíc jsme se nakonec zasekli u kytarových strun, které asi nikdy v životě neviděli... Celý přechod nakonec zabral něco přes tři hodiny, což je docela slušný průměr. A ta fenečka!

Za hranicemi nás odchytává pojišťovák, který je zároveň i vekslák, i když na to vůbec nevypadá. Kurz je tak o 50% výhodnější než ten oficiální, takže berem. S penězi pak přichází zřejmě šéf, který už vypadá přesně tak, jak bychom u jeho profese očekávali. Stavíme se mimo kamery, ale před nedalekou policejní hlídkou se není třeba mít na pozoru...

Konečně jsme v Uzbekistánu, máme pojištění i peníze, paráda! Přímo od hranic potřebujeme jet vlevo na Samarkand, jenže je tu přikázaný směr jízdy vpravo, což nás navádí přímo před policejní hlídku, která si tu sedí jak na rybách. Tak trochu očekáváme, že nás zastaví a oberou o všechny právě směněné peníze, ale kupodivu bez problémů projíždíme. Bohužel nás toto štěstí opouští u naprosto nesmyslné stopky, jíž míjíme bok po boku s místními, kteří ale zkušeně mizí v zatáčce, zatímco my zastavujeme přímo u závory s příslušníky. Mimochodem už jsme přišli na to, že takových stopek je tu víc. Jsou tu prostě jen tak, aby hned za nimi měli za co chytat... Policajti zkouší oblíbenou taktiku, předstírají psaní protokolu a nechtějí vydat dokumenty, dokud nejsou peníze. Tohle už ale známe z Kyrgyzstánu, a tak Dzinki zkušeně smlouvá a úplatek sráží o víc než polovinu na pohodových 200 Kč za obě auta. My, co stojíme venku, zatím zkoušíme obměkčit příslušníky našimi úplatkářskými Startkami. Jedna cigareta pro každého je ale málo, krabička se zabavuje celá jako padárek, nač troškařit...

Ke
spánku se ukládáme před Jizzaxem u slunečnicového pole, koryta
s vodou a nádherně preludujícího žabího rybníčku. Přijíždí
traktorista a zve nás k sobě na čaj. Slibujeme, že přijdeme, ale
než máme hotovou večerní rutinu, přichází i se dvěma kolegy a
melounem na prolomení ledů. Překvapilo nás, že rusky mluvil
pouze jeden z nich a to jen trochu, ale i tak to byla moc příjemná
návštěva. Nařizujeme budíky a stanovujeme ranní výjezd na
7:00. Naštěstí se zase posunul čas, takže to není až taková
hrůza.