29.7. --- Buržousti v hotelu

Snídáme,
kolem jede traktor a skupina žen přichází pracovat na pole.
Chtěli bychom se co nejdříve dostat do Samarkandu, který sice
není tak daleko, ale místní uvádějí zhruba tři hodiny cesty,
čili ta dálnice asi nebude až taková dálnice... Jinak je tu ze všech zemí, které jsme navštívili, suverénně největší
koncentrace žigulů. Zatím jsme nepřišli na to, který stát tu
má své odbytiště použitých vozů, každopádně nejčastější
značka je Daewoo/Chevrolet Nexia. Místní se oblékají moderně a
ženy se zahalují mnohem méně než v Tádžikistánu. Přestože se tu 90% lidí hlásí k islámu, drtivá většina jej prý
nepraktikuje. Všichni jsou tu lační po dolarech a není divu,
zdejší měnu je totiž třeba nosit po igelitkách – 500
uzbeckých sumů odpovídá zhruba dvěma českým korunám, takže
za pár dolarů si připadáte jako boháči, ovšem reálná hodnota
tak závratná není... Určitě doporučujeme směňovat na černém
trhu, kde dostanete mnohem lepší kurz než je ten oficiální.
Veksláky hledat nemusíte, najdou si vás sami. Auta jezdí na
metan, případně na naftu. Marně zastavujeme u každé pumpy a
sháníme propan a benzín. Blíže k Samarkandu konečně svítá
naděje, mají aspoň ten propan! Sice nedisponují redukci, kterou
potřebujeme, ale místní jsou vynalézaví, omotávají jinou
redukci páskou a co profukuje, utěsňují vlastníma rukama. Tolik
obětavosti jsme asi ještě nezažili. A protože červený jezdí
jen na benzín, nezbývá, než natankovat 80-ku, která je prý
kvalitou srovnatelná s ruskou 92-kou, jenže věřte tomu...

Samarkand je druhé největší město země a společně s Bucharou patří k tomu nejlepšímu a historicky nejcennějšímu v celém středoasijském regionu. Jelikož Uzbekistán dvakrát nefandí spaní na divoko, je třeba se čas od času zaregistrovat v nějakém hotelu a nasbírat papírky do pasu – čím víc jich budeme mít, tím menší problémy by měli dělat na hranicích. Při výběru hotelu je pro nás klíčové hlavně stání pro auta, kvalita všeho ostatního je až druhořadá. Vyrážíme na pěší průzkum po ulici Buxoro, kde najdete ubytování na každém rohu, a máme štěstí – hned první Abdurahmon je vybaven naprosto perfektně včetně milého personálu a pravidelného přisunu melounů a zeleného čaje. Pod pojmem ''hotel'' si nepředstavujte zrovna pětihvězdu, jsou to spíš takové sympatické penziony rodinného typu, což je pro nás po dvou měsících na cestě i tak nevídaný luxus a dost na to, aby si člověk uvědomil, že zase začíná vypadat trochu jako neandrtálec. Jinak nějaké pětihvězdy tu mají taky, ale tam už bychom si fakt připadali jak pěst na oko...