3.7. --- Horojezdci

Ráno
jsme v kempu pojedli slanou kaši a suchou palačinku. Pravda,
snídaně jako v Alcronu to zrovna nebyla, ale pro nás byl svátek
už jen to, že jsme nemuseli vyklízet a sklízet půlku kufru a
balit stany. Vyrážíme opět k řece a vymýšlíme krizové
scénáře na výjezd zpátky na kopec. Čeká nás překonání 700
výškových metrů úzkými serpentýnami s průměrným sklonem 21%
(spočteno Ing. Bordelem, skoro-PhD). Hlavně aby nepršelo, aby nejelo žádný auto a aby se nám neuvařily motory... Pod kopcem
brzdíme a pouštíme autobus - být v něm u okýnka by se nám fakt
nechtělo. Měkký pytlík chipsů v červeném bezchybně
signalizuje nízkou polohu. Vyjíždíme a auta to dávají úplně s
přehledem, přestože cesta je po včerejším dešti plná
vymletých koryt a celkově v mnohem horším stavu než včera.
Zastavujeme v jedné z mála širších částí silnice jen na
připnutí GoPro a shodou náhod zrovna projíždí štrůdl aut
směrem dolů. Pokračujeme a jedna z našich obav se přece jen
naplňuje – prší. Místo abychom se pokusili dojet nahoru co
nejdříve, znovu zastavujeme a kocháme se úžasnou dvojitou duhou.
Asi nikdo z nás duhu takhle krásně a zblízka neviděl. Nahoru už
zbýval jen kousek, se kterým si oba žigulíky hravě poradily.
Chipsy jsou opět natlakované, ale zatím drží. Spíme na louce
skryti za stromy, ale dostatečně blízko vesnice, protože
internetu není nikdy dost, resp. internet na tomhle výletě jinak
není vůbec.