30.6. --- Legrace na hranici

Projíždíme
Ölgi a Tsagaanuur a v posledním městečku zastavujeme před pochybnou zkřivenou závorou. Přichází ještě pochybnější pán
a požaduje dolary, že prý tax. V tugrikách to dělá 20 000 a
naštěstí přichází další pán, který nám za ně dává i
podepsat nějaký papír, kterému sice vůbec nerozumíme, ale je na
něm něco o dvacátém výročí (takže bacha, příští rok se
možná bude platit o tisíc víc). Po podepsání se vrací na scénu
první pán, tentokrát jako směnárník. Nejsme včerejší a
rychle počítáme, že za 20 tugriků bychom měli dostat 1 rubl.
Vekslák požaduje lidových 50, což Bordela vytáčí do takové
míry, že hrozí vztyčeným ukazováčkem. My ostatní raději
odcházíme do nedalekého krámku utratit vše, co nám zbývá.
Přestože jsme vykoupili zhruba polovinu sortimentu, laxní výraz
prodavačky se nezměnil ani o píď. Tohle jsou přesně ty chvíle,
kdy nostalgicky vzpomínáme na úsměvy a přívětivost z východu
země... Projíždíme pomuchlanou závorou a zastavujeme před již
100% oficiální bránou s uniformovaným příslušníkem. Potkáváme
tu dva Srby na motorkách. Jsou to sympaťáci, a tak si chvilku
povídáme třeba o tom, že rozhodně nemáme zastavovat v
mezihraničním prostoru, který má asi 15 km, a že si máme dávat
pozor na zavírací časy na přechodech, jelikož je prý takhle
vypekli v Rusku. Loučíme se a příslušníkovi předáváme pasy.
Zkontroloval je a oznámil nám, že právě teď v 15:00 začíná
hodinová přestávka. Co na tom, že je 14:50... Na to už je i
Bordelův ukazováček málo. Hodinu času využíváme k opětovné
návštěvě krámku u zpruzené paní. Václav vyhlašuje novou
táborovou hru a do každého auta kupuje pytlík k prasknutí
nafouklých chipsů. Soutěžíme o to, v jaké nadmořské výšce a
komu dřív rupne. Po vpuštění dovnitř se chvilku orientujeme v
přepážkách a oficírech. Je to tak formální, že Bordela
poslali zpátky do auta, aby se obul. Řadíme se k budce na pasovou
kontrolu, která jediná vypadá, že něco dělá, ačkoli pomaleji
by to nešlo. Je tu s námi několik Mongolů a Kazachů. Diskrétní
zóna je tu skutečně jen namalovaná a místo v chumlu si je třeba
hlídat. Paní v budce co chvíli něco zamumlá a všichni se k
našemu údivu poslušně vyrovnávají do fronty, i když maximálně
tak na pět minut. Přestože jsme z našich těl vytvořili vozovou
hradbu, předběhla nás zákeřná paní v růžovém a ještě s
sebou protáhla dva muže. Prudí nás to, ale nemíníme to nijak
řešit. Po hodině čekání se růžovka dostává k okýnku a příslušnice ji přísně posílá na konec fronty, čímž se
stává naší hrdinkou dne. Po kontrole a orazítkování pasů v
budce nám je znovu kontroluje paní stojící asi metr od budky a
nakonec ještě pán stojící o dva metry dál u východu –
kontrola kontroly kontroly, mají to tu dobře zařízené... Na
ruské straně vykládáme auto, zajímá je, zda vezeme mjaso nebo
vodku. Mjaso (salám) vezeme, ale ještě z Ruska a sušíme ho pod
kapotou, protože zmokl. Celníci se trochu diví, ale budiž. Ještě
obligátní čekačka u okýnka, kde se údaje z našich pasů
zadávají do počítače. Pro tento účel je podle našeho zjištění
vždy vybrán co možná nejpomalejší pisatel, který tvrdošíjně
vyťukává jedním prstem, přestože celé dny nedělá nic jiného,
než že píše na počítači.. Jak říká Bordel: píše jak blesk
– sem tam uhodí. A to jsme vám ještě nevyprávěli, jak Kuba zavařil paní na hranici při prvním příjezdu do Ruska. Kuba má
totiž v příjmení písmenko H, které ta nebohá žena několik
minut zoufale hledala na klávesnici. Nakonec zatelefonovala na
ústředí a všechno dobře dopadlo díky písmenku G...

Po
několika příjemně strávených hodinách a vzpomínání na
Schengen konečně projíždíme krajinou, která zpočátku vypadá
ještě jako mongolská, ale po chvíli se láme v úplně jinou.
Protože už jsme měli všeho plný kecky, stavili jsme se za odměnu
na jídle u strašně milé paní, co má ráda Karla Gotta. Dali
jsme si boršč a čeburek (kazašská placka plněná HOVĚZÍM =
slast!). Paní uměla i trochu německy, ale my jsme teď hrozně
vděční i za tu ruštinu.