30.7. --- Samarkand

Dva
dny a dvě noci ve městě využíváme každý po svém, většinou
v klasickém dovolenkovém stylu. Dzinki jako správný buržoust
navštěvuje místního lazebníka a Máťa je ráda, že ho nemusí
holit sama. Nakonec je rád i Dzinki, neboť holení zahrnuje také
masáž obličeje. Nakupujeme suvenýry, navštěvujeme památky,
chodíme do restaurací a přitom zjišťujeme, jak to tady chodí.
Třeba včera nás při večerní procházce zaujala místní svatba,
za jejímž zvukem jsme přišli v domnění, že se zde koná nějaký
hudební festival megalomanských rozměrů. Na pódiu skutečně
stála kapela ozvučená jak pro 100 000 lidí, přestože svatebčanů
bylo ''jen'' tisíc. Seděli kolem kulatých stolů pro 10-15 osob a
nijak zvlášť si spolu nepovídali, asi by se stejně neslyšeli.
Ženich a nevěsta se bavili úplně nejvíc – stáli vystavení na druhém pódiu s vědomím, že nic jiného než stát a koukat celý
večer dělat ani nebudou. Nebylo to nic neobvyklého, takhle tu
svatby vypadají. I když jste chudí, musíte uspořádat veselici
pro veškeré příbuzenstvo. Rodiny jsou rozvětvené a minimálně
400 lidí se vždycky najde. Alespoň už se lidé berou z vlastního
rozhodnutí. I dřív se sice dalo při prvním seznámení
odmítnout, ale občas se stávalo, že na předváděčku přivedli
nevěstě fešáka (nebo ženichovi fešandu) a k oltáři pak někoho
úplně jiného... Dneska jsou předváděčky veřejné – matky se s vyšňořenými dcerami rádoby nenuceně promenádují po bulváru
Taškent a nahazují vábničku.

Hlavní atrakcí Samarkandu je náměstí Registán se třemi medresami ze 14. století, které jsou krásně ozdobené novými dlaždičkami. Rekonstrukce prý probíhala poněkud necitlivě a zmateně a ozývaly se mnohé odmítavé hlasy. Na nezúčastněného ale výsledek působí zdařile. Bude to asi něco jako výměna kamenů na Karlově mostě... Celé náměstí se postupně boří do písku a jeden z minaretů připomíná šikmou věž v Pise, snad ještě nějaký čas vydrží. Další zajímavostí je zdejší česko-uzbecký pivovar. Lahev Pulsaru připomíná Prazdroj a můžeme konstatovat, že i obsah se povedl. Stejně jako v jiných zemích, které jsme na naší cestě navštívili, ani tady se v restauracích nenechávají dýška. Občas se o to sice snažíme, ale většinou tím zmatenou obsluhu uvádíme do rozpaků. Přesto se ale Uzbekové něčím zásadně liší – na rozdíl od Kyrgyzů, Tádžiků a Kazachů se už dávno rozhodli opustit kočovný způsob života, usadit se a začít farmařit. Jsou to velmi pohostinní lidé a hlavně zdatní obchodníci. Konečně jsme si tak mohli pořádně zasmlouvat na velkém tržišti, protože jinde se na smlouvání moc nehrálo.

Těžko říct, jak vypadá typický Uzbek. V Samarkandu i Buchaře žije hodně Tádžiků, jejichž ženy si zakládají na černém srostlém obočí. Ostatní působí jako taková asijsko-evropská všehochuť. V každém případě jsme tady vrcholem exotiky a neustále se s námi chce někdo fotit, což se nám taky nikde jinde nestalo. Této pozornosti tu neunikne žádný turista, nadšené ''hello'' zní od všech dětí, ale kromě fotky po nás naštěstí nikdo nic nechce. Od průvodkyně se dozvídáme, že si nás fotí hlavně vesničané, kteří Samarkand také hojně navštěvují a kteří jinak moc ''bílých tváří'' nevidí. Zkrátka fotka se zahraničním turistou patří do fotoalba z výletu do Samarkandu stejně jako snímek Eiffelovky do alba z Paříže.