31.7. --- Buchara

Po
vynikající obří snídani s výhledem na ruský hudební TV kanál,
u kterého se občas podivujeme nad tím, proč je tu porno zakázané,
když tohle je v pohodě, se loučíme se Samarkandem a pokračujeme
směrem na Bucharu. Buchara je sice menší, ale historicky o nic
méně významná. Pyšní se 47 metrů vysokým minaretem Kalonem z
12. století, který byl v té době tak impozantní, že ho i
Čingischán ušetřil. Svého času byly také po celém městě nádrže s vodou, kde se lidé ve stínu moruší koupali, pili a
hygienu příliš neřešili. Zní to až idylicky, ale ještě v 19.
století se město potýkalo s epidemiemi moru a lidé se tu dožívali
v průměru 32 let. Bolševici nádrže vysušili a ponechali pouze
tu na Ljabi-chauz, což je náměstí kolem nádrže, jehož jméno v
překladu znamená ''kolem nádrže''.

Do Buchary jsme dorazili brzy odpoledne a všude bylo mrtvo. Narozdíl od Samarkandu, kde nám dokonce i zapršelo, nás tady přivítalo šílené vedro... Ani s hledáním hotelu jsme neměli takové štěstí, neb nikde nám nechtěli nebo spíš nemohli ubytovat žiguly. Nakonec jsme vybrali hotel Old City, kde jsme auta nechali pod dohledem kamery, resp. pána se zlatými zuby, který volal šéfovi o radu pokaždé, když jsme se ho na něco zeptali. Pokoje byly vybaveny miniledničkou, klimatizací a dokonce i televizí se spoustou kanálů jako třeba TV Coran, kde prostě četli korán. V celém hotelu jsme byli jen my a jedna ruská rodina, ale jinak se tam nic významného neodehrálo krom toho, že si Bordel gestikulaci uklízečky, která k nám chtěla jít vysávat, vyložil jako pozvání na kulečník. Po odpočinku jsme vyrazili do města, které navečer konečně ožilo. Lidé byli přes den zalezlí kvůli horku a teď jich bylo všude plno. Turistů tu bylo snad ještě víc než v Samarkandu, takže se s námi ani nikdo nechtěl fotit. Zato se všichni fotili se sochou Hodži Nasreddina, což je oblíbený hrdina súfijských lidových příběhů, prý moudrý blázen. Nebohý Hodža byl téměř pořád v obležení spousty lidí, kteří po něm a po jeho oslovi neustále lezli a fotili si s ním celé série snímků. Také jsme neodolali.

Mimochodem dost se nás tu ptají, jestli jsme Němci nebo Lotyši. Nevíme jak lotyšských, ale německých turistů je tu skutečně mnoho. Zásadní rozdíl je však v tom, že cestují v úplně jiných autech, často v hodně vytuněných offroadech či speciálně upravených náklaďácích. To Čechy, Slováky a Poláky tu v takovýchhle západních výdobytcích rozhodně neuvidíte! Od holandských důchodců jsme dostali echo, že Mongolsko touhle dobou brázdí Češi v modrém trabantu, na Pamíru jsme jeli po stopách Poláka v maluchovi a slovenští kolegové z ''Lada svetom'' si letos střihli rychlojízdu taktéž do Mongolska. Kluky s feldami jsme už zmiňovali a aby to bylo kompletní, dneska jsme v Buchaře před hotelem potkali tři Čechy ve stodváce. Fandíme!