4.8. --- Pozitivní diskriminace v praxi

Ráno
vyjíždíme v neuvěřitelných 7:59, abychom to stihli na hranice
co možná nejdříve. Namotivováni včerejší autostrádou
počítáme, jak to pěkně pofrčí a za pár dní budeme v Gruzii.
Bohužel se jako už několikrát projevila naše zvláštní
schopnost zakempit právě tam, kde končí nová silnice a začíná
peklo. Nečekané díry pokryté prašným pískem zkřivily ráfky u
červeného a doufáme, že nezpůsobily něco horšího. Krátce před hranicemi si všímáme napakovaného kola stojícího u
čajovny. Vcházíme do tmavé místnosti plné sedících a ležících lidí, kde se nám daří se skotským cyklistou za dolary směnit
zbylé uzbecké sumy. Hned nato zastavujeme u další registrační
kontroly. Tentokrát si nás příslušník i zapisuje a ještě si
nechává zavolat Markétu, aby měl kompletní přehled o ženské
části posádky. O Bordela zájem neprojevil, zato chtěl vidět strachovku (pojištění), které nám vybavil vekslák za hranicemi
hned po příjezdu do Uzbekistánu. Doteď ho nikdo vidět nechtěl,
a tak jsme nakonec rádi, že jsme ho tehdy neodmítli. V 11:55
přijíždíme na hranice, kde už ve frontě stojí nějakých
šestnáct aut. Dle našich zkušeností z příjezdu do země potřebují celníci na jedno auto tak dvě hodiny. Paráda! Mezi
auty procházejí veksláci, prodejci vody a velbloudi. Dáváme se
do řeči s usměvavým klukem ze Sibiře, který s krosnou na zádech
stopuje do Číny. Po Asii se chystá do Afriky, obou Amerik a za pět
let by chtěl dojet do Kanady a tam už zůstat. Takže vidíte, milí
rodičové, my jsme ještě žabaři... Volný čas dále vyplňujeme
krmením velblouda, co se tu přehrabává v odpadcích, vařením
vajíček v autě a vybíjením veškeré elektroniky, abychom
celníky odradili od prohlížení všech fotek a videí.

Po
více než dvou hodinách čekání se fronta posunula natolik, že
se auta před námi začínají připravovat na prohlídku, lidé
vyndavají tašky z vozů a odcházejí na čekačku do jakési klece
pro pěší, kde už jich kyne pěkný štrůdl. Kuba se jde raději
zeptat celníka, jestli se to fakt musí... Po zjištění, že jsme
turisti, dává celník pokyn, že máme všechny předjet. Namlsáni
tímto úspěchem zkoušíme tutéž taktiku na pasové kontrole a i
tam nám to prochází. Anglicky mluvící celník nám vše ochotně
vysvětluje, naše auta jdou první na řadu a i prohlídka je o dost
mírnější než při vjezdu do země. Necháváme za sebou skoro
všechna auta, co před námi stála ve frontě, když jsme se do ní
v poledne zařadili. Na kazašské straně jde pak všechno hladce a
celkového času čtyři a půl hodiny si ceníme, zejména když
projíždíme kolem ukrutně dlouhé kolony kamionů, která vypadá,
že by se v ní dal strávit klidně i celý týden. To možná vysvětluje, proč jsme kamiony s cizí SPZ v Uzbekistánu téměř
neviděli...

Míříme
na Bejněu a čekáme, že to pofrčí, protože Kazaši budou mít
určitě lepší silnice. Jenže to jsme se přepočítali. Vozovka
vypadá asi jako hluboká oranice po závodu traktorů vysušená při
42°C, čili místní standardní teplotě. Je nám hrozné horko a
těšíme se na první řeku po cestě, kterou Markéta našla na
mapě. Bude za 340 km... Také jsme si už zvyklí, že se krajina
při příjezdu do jiné země zcela mění. Bohužel tady zůstává
stejná, a tak pokračujeme v krasojízdě velkým ničím. Ke spánku
si vybíráme místo stejné jako kdekoli v okruhu stovek kilometrů
čtverečních. Poušť a suchou trávu máme ozvláštněnou alespoň občas projíždějícím vlakem, nádhernými hvězdami a výraznými
světly pravděpodobně ropných vrtů.