5.8. --- 20 000 mil pod mořem... teda kilometrů... v poušti

Ráno
zastavujeme v Bejněu na nákup, což není žádná jednorázová
akce. Mají tu obchod, co má jen pití a sušenky. Další má jen
zeleninu, ale ne všechnu, to musíte zase o dům dál. Už zoufale
potřebujeme alkohol (samozřejmě z důvodu prevence střevních
potíží), který v prudérním Uzbekistánu nebyl k sehnání. Po
prohlídce několika obchodů konečně nacházíme ten pravý a
doplňujeme zásoby křepelčí vodky a piva. Dochází i na
obligátní šinomontáž, tentokrát v podání člověka na svém
místě. Spravuje proraženou Debicu a vyrovnává ráfky červeného,
přičemž se podivuje práci kyrgyzského šinomontážníka z Oše.
Vzpomínáme na pána s vizáží Quasimoda, který měl jistě dobré
srdce, ale o své práci toho moc nevěděl. Jeho vyvažovačka nebyla
přišroubovaná k podlaze, a tak během balancování pneumatik
poskakovala, dokud si na ní kluci nesedli. Vyvažovačka kazašského
šinomontážníka přišroubovaná byla a dokonce nám ta kola i umyl, takže teď vůbec neladí se zbytkem aut pokrytých silnou
vrstvou pouštního prachu. V Bejněu tankujeme i vodu z konstrukce
připomínající automyčku. O vodu je nouze a tahle nevypadá
nejlíp. Už včera jsme vodu z kanystrů raději filtrovali a to
jsme jinak tvrďáci – filtr jsme zatím použili jen jednou v
Mongolsku. Pro jistotu kupujeme balenou a konečně je všechno zařízeno.

Pokračujeme dál pouští východně od Kaspického moře a dychtivě vyhlížíme řeku Žem, kterou slibovala mapa. Voda se tu jinak vyskytuje jen v malé míře ve vysychajících solných jezírkách, která spolu s již vyschlými slanými plotnami často míjíme. Konečně jsme u řeky a po mostě přejíždíme její první rameno, které tam asi kdysi teklo. I z druhého mostu shlížíme na suchou trávu. Až ve třetím je konečně voda. Má sice asi 30°C, chodí v ní krávy a je tu skládka, ale nevadí. I když je voda dost špinavá, není tak špinavá jako my.

Míříme dál na Atyrau a posádka červeného žigula hlásí do vysílačky policejní hlídku. Modrý je zastaven. Z předešlých zemí jsme si navykli nesvítit, ale tady je to nutnost. Přestože řídí Markéta, příslušníci se hodlají bavit jen s Dzinkim. Odvádějí ho do své klimatizované Octavie, aby se nemuseli pařit venku a chtějí 10 000 tenge. Dzinki smlouvá a policajti žádají suvenýr. Dostávají dvě nálepky a nabízené pivo odmítají s tím, že je kazašské. Kazašské peníze jim ale nevadí, a tak si berou 700 tenge, což je všechno, co u sebe máme. Nakonec celkem dobrý obchod...

Krátce před městem zastavujeme v klasickém ničem, ale přesto je tu něco jinak... Všude v písku jsou malé díry vypadající jako vchody do mravenišť, jenže mravenci tu žádné nevidíme. Po chvíli tomu přicházíme na kloub – všude, ale úplně všude, z děr vylézají šediví brouci připomínající naše stínky/svinky. Není to nic pěkného, a tak radši otevíráme vodku a vyndaváme kytaru. Máme koneckonců co slavit – dnes jsme dosáhli magické hranice 20 000 ujetých kilometrů!