6.8. --- Kaspik a krávy v trávě

Ráno
vjíždíme do Atyrau, což je jedno z měst kolem Kaspického moře,
kde se těží ropa a zemní plyn. Tahle města nejsou ničím
zajímavá, jsou to prostě jen bohaté ostrůvky uprostřed ničeho.
V Atyrau se do Kaspiku vlévá řeka Ural, a tak zastavujeme na
koupačku, i když to opět není žádná hitparáda - na to, jak
málo tu mají vody, se Kazaši dvakrát nesnaží, aby okolí svých
vodních toků udrželi čisté. Ve městě si dále všímáme
velkého množství pneumatik napůl zasazených do země na
ohraničeném poli. Je fakt, že nic jiného tu neroste, takže za
pokus to asi stojí... Za městem projíždíme kolem maringotky s
nápisem ''Karanténa''. Dva chlapíci s maskami a zřejmě
desinfekčním postřikem se procházejí po silnici. Nevíme, oč
jde, ale nikdo po nás nic nechce. Za zatáčkou nás vítá ukrutný
smrad, který Dzinki trefně kategorizoval: jako když se srazí
hovnocuc s hovnocucem. Smrad záhy mizí a s ním i krásná silnice.
Kodrcáme se přes díry jak na půl žigula a balancujeme na
kolejích, po kterých by mohly jezdit i vlaky. A pamatujete si, jak
jsme v červeném měnili pružinu? Tak u Aralu jsme zjistili, že
praskla i pravá zadní a dneska to odnesla levá přední. Třeba
teď aspoň nebudeme imrvére nahnutí na jednu stranu...

Opět projíždíme nekonečným ničím, a tak pro zpestření zatáčíme ke Kaspiku, když už jsme vzdali ten Aral. Kdo by čekal přístav, útes nebo aspoň příjezdovou cestu k vodě, je naivní optimista. Razíme si cestu rákosím a ani ze střechy není vidět nic než zase jenom rákosí, ačkoli podle GPS už hezkou chvíli jedeme vodou. Stavíme tam, kde povrch začíná měknout a fotíme si louži očekávajíc, že víc vody už tady asi neuvidíme. Přece jenom to ale nechceme vzdát a pěšky se vydáváme do rákosí. Proplétáme se porostem vyšším než jsme my a rákosí se za námi zase hned zavírá. Po chvíli už je tak husté, že člověk snadno zapomíná, odkud vlastně přišel a kam má jít. S Máťou a Václavem si výpravu za Kaspikem raději necháváme ujít a vracíme se k autům. Dzinki s Kubou a Bordelem jdou dál bojovat s živly. Nakonec uspěli a skutečně došli až k moři, tedy při troše fantazie... Voda tady všude mizí a je to nemálo depresivní.

Po ementálové silnici se ubíráme dál směrem k hranicím. Je večer a znuděný policista zastavuje červeného. Nic jsme neprovedli, ale tušíme, že se něco najde. Příslušník obchází auto a ukazuje, že nemáme zadní zástěrky. Václav nasazuje bezelstný úsměv, krčí rameny a dělá, že nerozumí. Je vyzván k nástupu do policejní Octavie, ale nepovoluje, dál krčí rameny a tupě se culí. Policajt to asi po dvou minutách vzdává, vrací mu doklady a znechuceně mává rukou, ať radši jedeme. Václav se stává frajerem dne, neb zvládnout kazašskou kontrolu bez placení se dosud nikomu nepodařilo.

Na
spaní vybíráme dosud nejhezčí místo v celém Kazachstánu. Je
tu romanticky zakroucená stoka, která naštěstí nesmrdí,
generátor a dokonce i něco jako stromy. A hlavně je tu tráva,
kterou jsme už taky hezky dlouho neviděli. Postavili jsme stany a
začali vařit, když tu z křovin kolem nás začaly vykukovat
krávy. Pochopili jsme, že tudy chodí domů a my jsme se jim
nakýblovali do cesty... Dost je to rozhodilo a rozpačitě se nás
snažily obcházet, což nás docela pobavilo, ale nesmáli jsme se
dlouho – všem se nám totiž převrhly vařiče í s jídlem. Asi
karma.