7.8. --- Life is shit in Russia!

Přestože
to k hranicím nemáme daleko, cesta trvá víc než tři hodiny.
Silnice je přehlídkou toho nejhoršího, co Kazachstán může
nabídnout, případně úplně chybí. Asi už jsme si zvykli na
nesnesitelné horko, protože se nám zdá, že je docela příjemně,
ačkoli teploměr ukazuje 34°C. Před hranicemi už je nastřádaná
solidní fronta, kterou obíhají vekslačky celé zabalené do šátků
proti prachu a sluníčku. Zbavujeme se kazašských tenge a
vekslačky je rovnou výhodně směňují s auty v protisměru.
Přichází se s námi seznámit mladší Rus v modrém tričku. Na
zdejší poměry umí dobře anglicky, jen se zprvu nechytáme, když
se ptá na ''wife'' a ''celeri''. Nezajímá ho však ani celer ani
manželka, ale životní a platová úroveň v Čechách. Je posedlý
Amerikou a oznamuje nám, že life is shit in Russia. Během čekání
ve frontě se nás přichází zeptat další mladík, zda bychom ho
nepustili před sebe. Odmítáme, navíc se nám nelíbí, že nikoho
jiného se neptá. Modré tričko se podivuje, proč si zaděláváme
na problémy, mladík je prý mafián a měli bychom ho radši
pustit. Překládá nám, jaká ošklivá slova ve spojení s námi
použil, ale nenecháváme se zastrašit. Do řeči se s námi dává
i sympatický Čečenec, který nás ujišťuje, že se cestou do
Gruzie není čeho bát. Konečně jsme na kazašském přechodu a
všechno jde překvapivě rychle, je tu prostě jen hrozně moc aut.
Vjíždíme do území nikoho, kde už je utvořená další fronta
čekající na ruskou část přechodu. Modré tričko nám dělá stálou společnost a i mafián se opět přichází zeptat, zda
bychom ho přece jen nepustili. Tvrdošíjně bráníme pozice. Zcela
nečekaně se však objevuje úplně jiné černé auto, sice s
kyrgyzskou SPZ, ale plné Kazachů, a bez okolků se vmačkává do
skulinky před námi. Dzinki se pomalu rozjíždí a opírá se o
nárazník jejich Toyoty. Frajírek vybíhá, štěkáme na sebe a
litujeme, že jsme radši nepustili toho mafiána, který pobral
alespoň základy slušnosti a přišel se napřed zeptat. Baba
taktéž z černé Toyoty na nás huláká, že teď zařídí, aby
nás do Kazachstánu už nikdy nepustili. Dzinki vrací úder s tím,
že už tam ani nechceme. To už ale stojíme u pasové kontroly a i tady jde všechno nezvykle hladce. Nakonec nám přechod zabral
necelé čtyři hodinky. Bylo to dramatické a vyhrocené, i když
mimořádně ne vinou celníků nebo policie.

Jsme
už potřetí v Rusku a tentokrát už se krajina za přejezdem
konečně změnila. Je tu zeleno, spousta stromů a řeky jsou plné
vody. K jedné z nich zajíždíme, nafukujeme kruhy, letadlo a
vytahujeme badminton. Ruská ani kazašská mafie nás
nepronásleduje, a tak si užíváme prázdninové pohody. Hned po
výjezdu od řeky nás zastavuje příslušník. Na rozdíl od střední
Asie už ale v Rusku policajty vychovali. I tenhle je sympaťák, nic
zvláštního po nás nechce a ještě nám radí zkrátit si cestu
do Astracháně přes pontonový most. Zajíždíme nabrat plyn a
zatímco Dzinki tankuje, s červeným způsobujeme první dopravní
nehodu naší cesty, když se při couvání opíráme o Iše
stojícího za námi. Iš je netknutý a řidič i spolujezdec jsou
úplně v pohodě. Jenže pak vylézá baba... Okem znalce zhodnocuje nárazník a do spolujezdce, zřejmě svého muže, hučí, aby si
nám řekl o 1000 rublů na opravu. Dáváme 600 a řidič mává
rukou, že je nechce. Baba neváhá, peníze si strká do své kapsy
a hlasitě se směje, jak to hezky vymyslela. Prostě samí dobří
lidé dneska... Na spaní zajíždíme k řece, na ohýnku opékáme
buřty a vítáme se s ruskými komáry - dlouho jsme se neviděli!