8.8. --- Avtoremont v Astracháni

Ráno
zajíždíme do Astracháně řešit avtozapčásti a avtoremont.
Dzinki kupuje novou baterku a vyměňuje zadní tlumiče, zatímco
červený je v péči dvou automechaniků na výměně přední levé pružiny. Mimochodem včera nám praskla i levá zadní, ale naštěstí
až na posledním závitu, takže to není zas taková hrůza.
Nicméně modrý vraždí Debicy a červený je ničitelem pružin...
Automechanici si řekli o 1000 rublů a jako bonus rovnou vyměnili i
kulové čepy. K tomu nás ještě nechali dotankovat vodu z jejich
kohoutku, čili návštěvu hodnotíme jako velmi přínosnou.
Mimochodem jeden z 50-litrových plastových kanystrů se dneska
definitivně unavil a praskl a další už to má nahnuté. I tak ale
vydržely úctyhodnou nálož slunečního záření, horka a
nadmořské výšky a my snad s těmi, co nám zbyly, také ještě
vydržíme.

Astracháň je docela hezké město připomínající křížence Krasnojarsku a Ulan Ude. Je 39°C a k tomu vlhko, takže se potíme ještě víc než obvykle a to jsme si mysleli, že už jsme dosáhli maxima. Nevíme, kolik tu žije lidí (mapa uvádí vágních 50 000 a více), ale zácpy jsou hodny milionové metropole. Zastavujeme ještě v místním hypermarketu a do červeného kupujeme tenisáky. Nevím, zda jste o tom už někdy slyšeli, ale koluje legenda, že tenisáky nacpané do pružin by jim měly značně ulehčit. Je-li tomu skutečně tak, se dozvíte na konci pořadu... Tedy za předpokladu, že se donutíme je tam fakt dát.

Míříme na Gruzii, silnice jsou naštěstí pořád hezké a provoz za Astrachání plynulý. Zastavujeme u řeky, do které nevede žádný pozvolný sestup a je třeba do ní skočit. Vzhledem k naší ulepenosti nám to ale vůbec nevadí. Za řekou nás zastavuje policajt, co je zase úplně v pohodě. Ptá se, zda se nebojíme jet do Gruzie, Čečny a Dagestánu, kde separatisté čas od času odpalují policejní stanice. Přiznám se, že o tamější aktuální situaci nemám příliš podrobný přehled, a tak se zatím vůbec nebojím. Někdy je prostě lepší radši nevědět...

Najíždíme
na úsek, kde nás podle mapy čeká polní cesta. Je tomu skutečně
tak, ale naštěstí jde jen o jemný písek bez děr a kamenů, čili
takový crossík pro začátečníky. Zastavuje nás armádní džíp,
vojín se podivuje, co tady děláme a jak jsme tu cestu vlastně
vůbec našli. Stačil mu ale jen letmý pohled do kufru a můžeme
pokračovat. Jedeme zase monotónní plackou, a tak je celkem jedno,
kde zastavíme. Se zapadajícím sluncem sjíždíme ze silnice a
vaříme. Václav zjišťuje, že jeho kefír se nečekaně změnil v
tvaroh, který se pokouší vytěžit za použití reflexní vesty.
Už se těšíme, až je budeme ukazovat policistům v Rakousku...
Jinak kdybyste chtěl někdo tuto Václavovu metodu vyzkoušet,
nedělejte to - vestou protéká nejen voda, ale i tvaroh, takže teď
máme pěkně zakydané přední kolo a jsme rádi, že ta pružina
už je vyměněná. Tohle bychom těm automechanikům nepřáli...