9.8. --- Zážitkový večer po kavkazsku

V
noci trochu sprchlo a je takové vlhko, že jsou nasáklé i věci,
co byly schované ve stanu. Vstáváme brzy, abychom co nejrychleji
projeli Dagestán a dostali se ideálně až k hranici s Gruzií.
Pokračujeme dál pískem přes duny kolem kopy mrtvých ovcí a po
cestě obdivujeme několik hovniválů. Zakrátko se dostáváme zase
na asfalt a staví nás policista. Už tušíme, že nebude nic chtít
a opravdu se jen ptá, odkud kam jedeme a jak to žigulíky zvládají.
Je milé nemít z policie obavy. Už se bojíme jen té rakouské,
protože jestli nás tam zastaví, nejspíš nás nechají i s auty
rovnou utratit.

Před Dagestánem je třeba projít pasovou kontrolou, ale nejde o žádné drama, jen se ptají, zda nevezeme zbraně. V klídku si to šineme dál rovnou silnicí, když se ozývá už důvěrně známé lupnutí. Červenému praskla pravá zadní pružina... Naštěstí jsou v těchhle zemích šinomontáže a avtoremonty asi tak v každém druhém baráku, takže není problém koupit nová péra a obě zadní nechat vyměnit. Abyste neztratili přehled, máme teď vyměněné všechny čtyři pružiny – pravou přední jsme měnili v Dušanbe, levou přední včera v Astracháni a obě zadní v Dagestánu. Mimochodem pravá zadní se rozpadla na pět částí! Dagestán nevypadá nijak zvlášť odlišně od zbytku Ruska, zato Čečensko je jiné hodně. Pasová kontrola sice žádná neproběhla, ale podle mešit a vzezření Čečenců jsme poznali, kde jsme. Muži mají na hlavách čapky a na bradách vousy. Ženy jsou dost zahalené a celkově máme pocit, že je to asi nejmuslimštější země, jakou jsme zatím projížděli. Stavíme v Grozném, hlavním městě Čečenska, které vypadá velmi bohatě. Rychlá wi-fi je všude a na rozdíl od Ruska je snadné se na ní připojit. Billboardy zdobí tváře prezidenta Ramzana Kadyrova a jeho otce Akhmada, občas proložené Putinem, aby se neřeklo. Po rychlé zastávce v centru města zajíždíme na místní koupaliště. Hlídač parkoviště v maskáčované uniformě nám ukazuje pláže na druhé straně – jedna je mužská a druhá ženská. Z naší strany je vstup do vody zakázán, ale když zajdeme o kus dál, můžeme se tam prý vykoupat. Právě se chystáme na revoluční smíšené koupání, když přijíždí auto s dalším mužem tentokrát v jiné uniformě. Nelíbí se mu, že se tam chceme koupat, ale když odpovídáme, že nám to dovolil pán z parkoviště, hází zpátečku a všechno je prý tedy v pořádku. Po parádním osvěžení sedáme do aut a pán z vedle stojícího vozu nám potřásá rukama a zve k sobě domů. Musíme pokračovat dál, každopádně Čečensko je podle nás nedoceněná dovolenková destinace.

Po Čečensku projíždíme Ingušskem a dále do Severní Osetie. Procházíme další pasovou kontrolou, kde se vůbec prvně za celé Rusko někdo pozastavuje nad tím, že máme pracovní víza (jinak bychom na tři vstupy do země neměli šanci). Navyklá z předešlých zemí jsem totiž řekla, že jsme turisti a celníkovi to nějak nesedí... Naštěstí jsem vůbec nepochopila, na co se mě ptá, a tak to po chvíli vzdává, zejména když mu jeho kolega doporučuje, ať neprudí. V Osetii před Vladikavkazem zajíždíme k řece, jenže všude jsou lidi. Nakonec parkujeme na břehu u party pánů ve věku našich otců, kteří nás ve své zemi nadšeně vítají, hostí vodkou a dokonce nám jedou nakoupit potraviny. Dva z nich se nabízí, že nám na autech cokoli zdarma opraví. Nezapomínají zmínit, že jsou čisté duše a my jim to bez nejmenších pochybností věříme. Také se prý nemáme vůbec bát tady stanovat, bydlí tu samí dobří lidé. Jen je třeba si vyjasnit, že jsme Češi a ne Čečenci, kterým tu říkají Čechy. Sotva se s námi pánové rozloučili, přijíždí další skupinka, tentokrát kluků v našem věku. Moc nás prosí, ať se s nimi také napijeme a pořád se ptají, s čím by nám mohli pomoci. Jeden z nich pracuje jako policista, ukazuje nám služební čepici a trvá na tom, že si máme vzít jeho nůž jako dárek. Navzdory podroušenému stavu si dobře pamatuje naše jména a když odmítáme nůž, chce, abychom si nechali alespoň velkého obecního psa, který se na nás také přišel podívat. Tahle návštěva už byla trochu náročnějsí a vodky bylo mnogo, nicméně před desátou uleháme do stanů. S brzkým ranním výjezdem a posunem času to byl opravdu náročný den...

Jenže ještě neskončil... Prosíme slabší povahy, aby se teď raději posadily, případně si rovnou lehly. Po jedné hodině v noci přijíždí dvě auta, tmavý žigul a bílá vytuněná Samara. Poté, co kolem našich stanů jezdí jak magoři, zastavují u červeného a typové o něco starší než kluci z druhé skupiny a o poznání nadranější začínají sundavat naše věci ze střechy. Václav vybíhá ze stanu a křičí, ať toho nechají. Zprvu to vypadá, že dají pokoj, jenže to by s sebou nesměli mít agresivní tlusté prase. Chlupatý pupkáč oblečený jen do trenek se s rozběhem vrhá na Václavův a Bordelův stan a začíná mela. Než se s Kubou rozkoukáme, dostává kopanec i náš přístřešek a Kuba vybíhá ven, kde se do něj rovnou pouštějí tři kluci. Hystericky řvu a ranař v černém tričku přichází urovnávat situaci s tím, že jsme vlastně brati a druzija a že bychom se teda měli družit. Družbu si představuje tak, že mi bez okolků sahá na prsa a tvrdí, že vsjo normalno. Mezitím tlusté prase pobíhá všude kolem jako právě vystřelená dělová koule a rozdává rány. Některý z jeho kamarádů, kteří se rozhodli přece jen hodit zpátečku, se na něj občas zkouší pověsit, ale tlusťoch není k zastavení, až na potřesení si ruky s Dzinkim, že jako vsjo charašo. Charašo ale není vůbec nic, Václav probíhá vřavou se stanem v ruce a volá, ať se všichni co nejrychleji sbalíme. Smotávám karimatky, když se mi černé tričko sápe do stanu a Kuba ho s křikem vytahuje ven. Černé tričko mu přátelským tónem sděluje, že mu mě má dát nebo ho prostě utopí v řece. Utíkám s věcmi do auta, kluci volají, ať se zamknu a nevylézám. Vmáčknutá u všech narychlo naházených věcí na zadním sedadle pozoruji okolní zmatek, zatímco černé tričko opět poklidným hlasem vysvětluje Bordelovi, že chce buď sex ili děngi. Kuba zvládá nepozorován složit stan a přichytit ho gumicukem na střechu a až při nasedání do auta schytává poslední tečku. To už za volant skáče i Václav, ale nestíhá se zamknout. Někdo se vrhá na dveře a lomcuje s nimi tak, že se divíme, že zůstaly v pantech. Prase to ale není, protože to se válí po zemi s Bordelem a trhá mu tričko Chopok. Neznámý útočník, zřejmě černé tričko, se z auta pokouší vytáhnout Václava, který schytává další ránu pěstí, ale nakonec nasedá a startuje. Vyjíždíme, jenže to hovado nám skáče z boku na auto a drží se zahrádky. Mezitím se zvládli sbalit i Dzinki s Markétou, jejichž stan stál trochu stranou od bitevního pole. Projíždějí kolem a nabírají dobíhajícího Bordela, zatímco z červeného pozorujeme nohy stojící na našich dveřích. Naštěstí je po cestě sloup, ke kterému to stáčíme a útočník raději seskakuje. Jedinou útěchou nám může být, že při rychlosti 40-50 km/h to asi nebylo úplně hladké přistání. Červený uhání první a Václav intuitivně nachází správný směr z motanice baráků. Modrého máme v patách stejně jako bílou Samaru a tmavého žigula... Samara nás na rovině předhání a snaží se nás zablokovat. Projíždíme kolem připraveni na náraz, který naštěstí nepřichází, protože jediný řidič je snad jakž takž při smyslech a nechce si poškrábat auto. Šílenou rychlostí se řítíme na téčko, kde Václav prudce stáčí volant doleva. Žigulík hrabe jak ďas, ale drží. Prostě James Bond hadr. A Aston Martin Jamese Bonda jakbysmet! Václav potvrzuje a konečně naplno zúročuje svou pozici nejrychlejšího pilota naší výpravy. Samara na nás ještě problikává, ale dál už nepokračuje, protože moc dobře ví, že o kus dál je stanoviště policejní hlídky. Příslušník na nás mává kouzelnou hůlkou a my jsme snad ještě nikdy nezastavovali raději...