Россия!

Jsme v Rusku! Ale popořádku... Litva byla sympatická, plná hezkých barevných baráčků a hlavně čápů - v jeden moment jsme jich viděli až 20 najednou! Přespali jsme na komáří louce. Komáří proto, že jich tam bylo fakt hodně. Sotva jsme zasedli k vařičům a začali ohřívat konzervy, přijel džíp. Vystoupili z něho dva ramenáči v černých brýlích, zřejmě majitelé louky. Větší z nich letmým pohledem zhodnotil situaci a suše pronesl: "Češi." Slíbili jsme, že niet musora, obdarovali pána samolepkou a jeho srdce pookřálo, částečně také díky tomu, že Češi vyrábí výborné pivo a tak to přece nemohou být špatní lidé, to dá rozum. Druhý den jsme se přesunuli do Lotyšska. Vypadá trochu jako Čechy v nejzapadlejších vesnicích před dvaceti lety s hromadou čápů, dobrým pivem a spoustou aut s člunama na střeše. Konečně jsme dorazili k ruským hranicím a k první pořádné kontrole, která se mohla taky pořádně protáhnout, ačkoli co je pár osobáků proti neuvěřitelně dlouhé frontě kamionů, co tady netráví hodiny, ale rovnou celé dny. Měli jsme štěstí - před námi nebyl skoro nikdo, zato krátce po nás dorazilo hned několik aut najednou. Václav pro překročení hranic zvolil potrhané tričko se zeleným listem a nápisem reggae. Půlka z nás vystoupila bos. Celník na lotyšské straně zkoumavě obcházel auto, zajímaly ho emise, STK a VIN. Na ruské straně nastoupila paní se zrcátkem a baterkou a pustila se do obligátní prohlídky obvyklých pašovacích míst - podvozek, motor, pod sedadly a v kastlíku. Zajímal ji sáček s oříšky a plechová krabička. Hromadu kempovacích potřeb a batohů vzdala, je toho prostě moc. Na další stanoviště jsme dorazili vedle sebe, každé auto k vlastní budce. Markéta zaválela s ruštinou a vyfasovala formulář v azbuce. Posádka červeného vozu se tvářila jak jelita a vyhrála formulář v angličtině. Na zaprášené kapotě jsme dali hlavy dohromady a po vypsání všeho možného i nemožného jsme se nechali potřetí prohledat. Modrá posádka ještě jako bonus získala další formulář, který měla asi vyplnit paní celnice, ale nechtělo se jí. Poslední stanoviště byl už jen úsměv od paní v budce. Celé to zabralo asi hodinu, což bylo mnohem míň, než jsme čekali. Silnice byla zpočátku vlnitá jako rozbouřené moře, ale po chvíli se to spravilo. Asfalt je jen na hlavní silnici, vedlejší jsou prašné. Všude stromy a stromy a stromy a někde za nimi vesnice, o kterých víme spíš z mapy. Minuli jsme jen pár rozpadlých dřevěných chalup, navzdory svému stavu obydlených, a taky dačovou (chatovou) osadu. Spousta kamionů a konečně už i nějaké žiguly. Přesto jsme zatím s davem úplně nesplynuli a i Rusové nad námi kroutí hlavou. Spací místo jsme vybrali opět parádní, až na jeden nevyhnutelný nedostatek - Sibiř je prý vyhlášená ohromným množstvím komárů. Sice jsme tam ještě nedojeli, ale už teď je to masakr. Předchozí dny nás naučily, že komáři neradi horko a sluníčko, ráno spí a večer prudí, dokud není tma. A taky se jim špatně lítá ve větru. Bohužel pro ruské komáry nic z toho neplatí, prudí neustále. Na širák si nikdo netroufá, stavíme stany a snažíme se co nejrychleji usnout, neb ráno vstáváme v pět, jsme přece na dovolený... :)