Ulanbátar

Ulanbátar je moc
zajímavé město, v překladu to znamená „rudý hrdina“, ale
tento název se používá až od roku 1924, kdy Mongolsko oslavilo
nezávislost na Číně závislostí na SSSR. V minulosti se hlavní
město jmenovalo prozaicky „Tábor“ a kočovalo po zemi za
lepšími pastvinami. V Ulanbátaru dnes žije zhruba polovina
obyvatel Mongolska a stále se rozrůstá a renovuje. Najdete tu
restaurace ze všech koutů světa, ale my jsme radši zašli na
tradiční skopové (národní jídlo je búdz, což jsou knedlíčky
plněné mletým skopovým masem, překvapivě moc dobré). Moderní
mrakodrapy se tu mísí s jurtami, buddhistickými chrámy i
panelákovou výstavbou. Cestou ke Gandanu, největšímu klášteru
v zemi, jsme neplánovaně odbočili do dvorečku, kde jsme za krásně
zdobenou bránou objevili malý chrám. Zatímco jsme se motali kolem
modlitebních mlýnků, přišel k nám postarší pán v gumovkách
a s úsměvem nás zval dovnitř. Přestože už bylo dost hodin,
sundal zámek ze dvěří a ukázal nám, jak se v chrámu pohybovat
(po směru hodinových ručiček). Byl to pro nás úžasný zážitek, a tak nám ani tolik nevadilo, že jsme ke Gandanu dorazili až po
zavírací době. Vyšli jsme na vyhlídku a prošli centrem zpět na
trolejbus ke kempu. Lístek na autobus tu stojí 500 tugriků (cca 6
Kč), ale trolejbus je z nějakého důvodu levnější (snad kvůli
méně pohodlným sedačkám nebo dveřím, které se zavírají tak
zprudka, že by vám mohly amputovat končetinu). Peníze vybírala
paní sedící vedle řidičky. Dali jsme jí očekávaných 500 a
byli pak příjemně překvapení, když k nám ještě po nástupu
všech lidí přišla s drobnými nazpátek. Podobných příhod máme
ještě spoustu, jsou to prostě neuvěřitelně milí, vstřícní a
usměvaví lidé, co si s námi chtějí povídat, i když anglicky
umí pár vět, a nebo nám alespoň zamávají, když projíždíme
kolem. A děti! Mongolata jsou nejvíc roztomilý. Prostě je to tu
jak v Africe, akorát z nás netahají peníze, hotový cestovatelský
sen! Za sebe bych ještě dodala, že ač tyhle věci normálně
příliš nesleduju, Mongolkám to moc sluší. Ženy a dívky se
oblékají barevně a vkusně, ne podle módy, ale podle toho, co
ladí s jejich osobností. Žádná tu nevypadá jak „pěst na
oko“.

Spát jsme šli docela pozdě, polovina výpravy navíc mírně pod vlivem. Ulanbátar už znají, a tak nechali nás nováčky bloumat městem a vyrazili navštívit kamarádku Alenu, svéráznou paní ze Slovenska, která tu žije už 30 let. Vybaveni slivovicí se jí jeli odvděčit za to, jak moc jim pomohla při prvním výletu do Mongolska. Společně vypili dvě lahve a spokojeně se odpotáceli na taxík. Ráno asi v 7h vstávat nebudeme :)